Obecně žádný favorit to nemá lehké, protože všichni outsideři se mu snaží dostat na kobylku. Favorit předčasných voleb 2013 - ČSSD - to má ještě těžší, poněvadž ho zevnitř cupují také insideři, vlastní členové a představitelé. Právní bitva sociálních demokratů o místo na kandidátkách Moravskoslezského a Olomouckého kraje nemůže mít jiný cíl než favorita ztrapnit a učinit z něj outsidera - až tolik jsou ty výlety k soudu nechutné. Kdo to zaplatil? Nebo jsou ti lidé natolik nestoudní zcela zdarma?
Je to ještě horší. Není dokonce zcela jasné, zda jde o stranu Sobotkovu, či Haškovu, potažmo Zemanovu, ne-li tak trochu i Kalouskovu. To poslední ovšem jenom v případě, že v nadcházejících volbách vskutku "nepůjde jen o levicové a pravicové priority, ale o to, jestli zachováme dosavadní parlamentní systém, anebo se posuneme směrem k autokratickému systému" (Miroslav Kalousek). A bude vůbec premiérem předseda?
Volit se musí s entuziasmem, ale jen těžko kdokoli půjde k urnám s nadšením, že právě svým hlasem získá zajíce v pytli. Vždyť tu máme nekonečné množství kombinací mezi pravicovostí a levicovostí, demokracií a autokracií, mezi Sobotkou a Haškem, Zemanem a Kalouskem. Kdo z "hlavních" stran pak bude klást co k čemu, když se do sněmovny vecpou Babiš (ANO 2013), Okamura (Úsvit přímé demokracie), Mynář (Strana práv občanů - zvláště těch v exekuci) a Bělobrádek (sociálně cítící lidovci, jímž přes církevní restituce nejede vlak)? Heslo "Volím pravici", jímž startuje kampaň ODS, aniž se - kromě ptačího piktogramu - podepsala, může znamenat cokoli. Alespoň v zemi, kde je jisté, že "vítězství demokracie nad autokracií" prosadí pravicové priority. Zvláště když ty levicové - až k uspání realistické - nezvednou ani polehlou trávu. Natož lid.
Řekněme si to na rovinu: rozhodující masa voličů nikdy nečetla volební programy ani zběžně, natož s červenou tužkou v ruce. Ani za "tatíčka" Masaryka ne! Lidé prostě jen vždycky nějak cítili Duch doby (Zeitgeist). Vždycky se nějak včas dozvěděli, kdo je Ten, jenž nevyhnutelně přichází. A vždycky věděli, co je třeba konat v souladu s pnutím času. Z odstupu se to jevilo či jeví jako epochální zločiny - třeba když miliony komunistů po celém světě uctívali Stalina a básník S. K. Neumann, bývalý anarchista, líbal koleje, po nichž k nám za neúrody jelo sovětské obilí. Ale na samém počátku to byl volebně přesvědčivý marketing, který nestál nic, protože se vznášel v atmosféře.
Podobný Zeitgeist se valil světem s Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem, kdy privatizacím tleskaly i mnohé odborové svazy. A kdy se sociální demokraté, aby mohli být vůbec zvoleni, museli změnit na demokraty "sociálně liberální" či přímo antisociální. V obou - zde náhodně vybraných - variantách šikmé plochy dějin to jiskřilo. A i svobodné volby - došlo-li k nim alespoň jednou - takříkajíc jely s proudem.
Zdá se, že tady a teď už zhola nic nejiskří. A že můžeme být vlastně rádi, po všech těch temných zkušenostech. Ale co když se lid "našel" v jiskrách a detonacích dýmovnic se slzným plynem, jimiž policie rozhání rostoucí počet pogromistických maršů na "nepřizpůsobivé"? Na tvrdé jádro holých hlav - zvenku i zevnitř vydrakslovaných - se přitom nabalují všichni ti "rozumní a slušní", kteří si opakovaně v té naší svobodě koupili zajíce v pytli. A před důsledky každé té volby nepomohlo jim ani to, že ctili svátek demokracie a na cestu k volebním urnám se vyfintili jako do kostela.
Nevím, kdo zvítězí v těchto volbách, v tom novém přehrabování zajíců. Duch doby zde ale už je. A potichu vyčkává.
