Pátečník Jaromíra Slomka
Dvě pocty
15.05.2015 06:01 Původní zpráva
Sto dvacet let letos uplyne od narození Vladimíra Šmilauera (1895-1983), nezapomenutelného vysokoškolského učitele, jednoho z pilířů české jazykovědné bohemistiky v její dosavadní historii, čestného člověka. Ambiciózní slovník Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky (2008) sice u hesla Šmilauer uvádí rok narození 1896, ale to je trapný omyl. Přestože do výročí zbývá skoro sedm měsíců, Nakladatelství Academia už začalo s oslavami. Dvěma knižními tituly.
Objevily se skoro současně: reedice starší, avšak stále podnětné práce Šmilauerovy a novinka, poměrně rozsáhlá monografie věnovaná lingvistovu životu a dílu. Tu předkládá Martina Šmejkalová, vedoucí katedry českého jazyka na pedagogické fakultě UK v Praze. Knize o 651 stranách by slušela tvrdá vazba, buďme však vděčni i za paperback (nikoli za cenu; 590 korun je hodně pro veřejné knihovny, natož pro soukromé). Autorka nazvala svou práci slovy básníkovými (Praporu věren i ve ztraceném boji), teprve podtitul je věcný.
Verše Viktora Dyka, "životní motto Vladimíra Šmilauera", znějí takto: "Miluji vojáka,/ jenž na pozici stojí,/ jsa věrný praporu i ve ztraceném boji,/ a jenž si řekne:/ Že jsem zrazen vším,/ mně právo nedává být zbabělým." Autorka v poděkování institucím, odborníkům i své rodině (manžel uveden křestním jménem, děti a rodiče nikoli) jmenuje také dva pracovníky z Ústavu pro českou literaturu, "bez jejichž pomoci bychom nikdy nenalezli pozapomenutou příležitostnou báseň". Tomu se nechce věřit. Nenarazit v akademickém ústavu právě na toho a onoho literárního vědce, doktora a magistra, nenašla by paní Šmejkalová Dykovy verše "nikdy"? Divný svět.
Život a dílo plzeňského rodáka Vladimíra Šmilauera vyložila autorka tohoto plastického portrétu po důkladném prostudování lingvistova díla i sekundární literatury, vše zasadila do historického kontextu. Leccos pozoruhodného vylovila z hlubin archivů, třeba poválečnou denunciaci Františka Trávníčka, o jehož charakterové ryzosti ostatně nebylo nikdy nic známo: "Účast profesora Šmilauera v Institut für tschechische Literatur und Sprache jako člena Akademie je závadná, a to ze tří důvodů. Předně proto, že byl Institut součástí Reinhard Heidrich Stiftung, která je už svým názvem pohanou pro českou vědu a celý český národ. (...) Navrhuji proto, aby profesor Šmilauer nebyl zván k činnosti v Akademii, navrhován za člena řádného a byl vyloučen z publikování v Akademii na dobu 10 let." Trávníček se stal roku 1952 akademikem, Šmilauer se jím nestal nikdy.
Od češtinářky očekáváme lepší, pečlivější vyjadřování ("... zastavit činnost některých profesorů, včetně Šmilauerovi blízkému Miloslavu Hýskovi...", spojení "včetně" s dativem je kuriozitka, míněno jistě "včetně Šmilauerovi blízkého Miloslava Hýska"; "Slovník si po svém vydání vynutil nedůtklivé reakce ze strany ÚJČ ČSAV" - míněno "vyvolal nedůtklivé reakce", na okraj: autorka před lety napsala pomůcku Procvičujeme slovesa; "5. prosince 1960, kdy mu byl přiznán starobní důchod ve výši 1 000,- Kč měsíčně", míněno "Kčs"...), ale nedá se nic dělat, už je to na papíře a zůstane navždy. I tak je to slušná práce; nějaká lepší o Vladimíru Šmilauerovi sotva vznikne.
Druhou poctou Vladimíru Šmilauerovi (jako student bohemistiky jsem se s ním na FF UK mohl potkávat už jen v Kruhu přátel českého jazyka, na přelomu 70. a 80. let bylo úlevné, ba osvobozující, ač to dnes může znít nadneseně, slyšet z jeho úst zásadně "kolega Rambousek", "kolega Hradský" atd.; pamětníci tvrdili, že nikdy nevyslovil slovo "soudruh", a to ani v 50. letech, rád tomu věřím dodnes) je reedice jeho přes padesát let staré odborné práce Osídlení Čech ve světle místních jmen. Tento zásadní opus české onomastiky (476 str.) si nežádal přepracování, ba ani doplnění, tak je důkladný a spolehlivý. Milan Harvalík, jenž českou onomastiku rozvíjí ve Šmilauerových stopách, nepochybuje "o tom, že nové vydání (...) Osídlení najde své čtenáře i dnes a bude nadále inspirovat všechny, kteří se snaží odhalit nové poznatky o našich místních jménech a o historii naší země".
Na knihu se v posledních nejméně třiceti letech nedalo narazit v antikvariátech, tak byla vzácná. Academia, jak patrno, se tedy umí chovat i tržně. A teď by možná mohla připravit reedici další nedostupné práce, totiž Profousových Místních jmen v Čechách. Z nich Šmilauer ve svém Osídlení materiálově vyšel, sám Profousovo dílo - nakonec pětisvazkové - pomohl dokončit. Ale paperbacky raději ne, prosím, vypadalo by to jako telefonní seznamy.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.