Člověk si většinou začne věcí všímat, až když se ho týkají. Jednou přijde den, kdy naši rodiče už o sebe nedokážou pečovat. Víme, že existují domovy důchodců a ústavy sociální péče, ale nevíme: je to pro ně to pravé?
Podle statistik v naší zemi čeká více než 65 tisíc lidí na své místo v ústavu. Mnozí z nich by ale s menší či větší podporou mohli žít doma – v prostředí, které důvěrně znají, kde mají přátele, kde mohou dělat alespoň některé věci, které dělali rádi a ještě je zvládnou.
Vláda nedávno přijala Koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti. Významný krok v humanizaci sociálních služeb, který vypracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV).
Tuto cestu za sebou mají některé země západní Evropy. Ve Velké Británii se ukázalo, že ústavy pro lidi s mentálním postižením byly dražší než nové formy péče mimo ně. Ústavy jsou nastaveny tak, jako by všichni potřebovali stálou pomoc. To nepřispívá k nezávislosti lidí uvnitř a „přepečovávání“ později stojí více peněz. Britští poskytovatelé služeb ve spolupráci s obcemi a městy našli volné byty pro skupinky 8–14 klientů a pomáhají jim podle toho, kolik pomoci potřebují, jak jsou soběstační. V Británii se v letech 1976 až 2002 podařilo snížit kapacitu ústavů pro lidí s mentálním postižením z 51 tisíc na 3600 klientů.
Podobně Británie (i jiné země) řeší skupinové bydlení seniorů. Existuje tam třeba i náhradní rodinná péče o seniory. Například dvě ženy, čerstvé důchodkyně, přijaly do svého domku starší paní, která žila v ústavu. Sama totiž zvládne spoustu věcí. Na kvalitu péče dbá nezisková organizace pro sociální služby. Zároveň garantuje odborné vedení a podporu pečujícím. Stará se, aby byla chráněna práva a zájmy obou stran. Tyto organizace většinou vytvářejí síť různých služeb. Jejich klienti mají zajištěno, že pomoc „přijde za nimi“, i když onemocní. Pokud to půjde, budou moci dožít v prostředí, na které jsou zvyklí.
Ani v západní Evropě nebyl proces rozbíjení ústavů (deinstitucionalizace) lehký. Bránili se jejich zaměstnanci, odbory i podnikatelé, kteří s ústavy spolupracovali. Počáteční investice třeba do skupinového bydlení, náklady na rekvalifikaci pečovatelů, rušení ústavů a další se zdály vyšší než doposud. Teprve když obce prodaly ústavní pozemky a spočítaly úspory v provozu, ukázalo se, že změna se vyplatila nejen proto, že desítky tisíc lidí žijí lépe, ale i finančně.
Jak změny zvládne Česko? V ústavech u nás žije přes sedmdesát tisíc lidí, pracují tam desítky tisíc zaměstnanců a vybudovat síť s alternativními službami bude fuška. Dnes je 85 procent pobytových služeb provozováno obcemi a kraji, skoro patnáct procent (většinou terénních nebo ambulantních) služeb poskytují nestátní neziskové organizace a MPSV je zřizovatelem pěti velkých ústavů.
Dnešní zákon o sociálních službách už míří k tomu, že by ústavy měly sloužit jen těm lidem, jejichž zdravotní stav vyžaduje náročnou péči. I nadále bude potřeba zachovat část ústavů. Tisíce žen a mužů tam však žijí jen díky své osamělosti. Nebyl nikdo, kdo by na ně třeba jen čas od času dohlédl a pomohl jim.
Chybějí nám i další předpoklady pro rozbíjení institucí. Poskytovatelé terénních služeb (například pečovatelské služby v domácnostech) zatím zoufale hledají peníze na provoz. Úhrady za služby od klientů nestačí a dotace nepokrývají chybějící prostředky. K tomu česká specialita: „Musím šetřit pro vnoučata, přece nebudu utrácet za sebe.“
Překáží i naše nevědomost. Průzkumy ukazují, že si lidé neumějí představit jinou formu služeb pro seniory než domovy důchodců. Nebo jiná věc. Zákon ukládá krajům, aby zpracovávaly „komunitní plány“, aby určily, jaké sociální služby občané v daném místě potřebují a jak budou uspokojovány. Víme, že se na to můžeme ptát, že to mají dělat pro nás? Jde přece o náš důstojný život i ve stáří a nemoci.
Koncepce existuje, zákon taky. Teď jde ještě o to, aby stát nenechal na holičkách organizace, které sám nespravuje. Mluvíme o „humanizaci služeb“, ale humanizován, polidštěn by možná měl být i náš státní rozpočet. I v něm by mělo důstojné stáří občanů hrát významnou roli. Bez toho se transformace péče směrem „dolů“, od státu k nestátním, nevládním organizacím, povede jen stěží.
Ilustrace: Martin Velíšek
