Pátečník Jaromíra Slomka
Frazeologie pohledem Miloslava Švandrlíka
10.06.2016 06:01 Glosa
Autor Černých baronů už sedmým rokem odpočívá na lesním hřbitově u kutnohorského kostela Nejsvětější Trojice, dílo Miloslava Švandrlíka však stále ještě žije. A to jak v povědomí čtenářů, tak na knižním trhu, kde se objevují i nové tituly, rozumí se knižní podoby příspěvků kdysi jen časopiseckých. Děje se tak péčí nakladatelství Epocha. Nyní vyšel svazek nazvaný Proč se to říká?, původně seriál publikovaný před čtyřiceti lety v časopise Dikobraz.
Jde o 66 krátkých a vtipných výkladů české frazeologie, ilustrovaných Jiřím Winterem, jenž po smrti svého libretisty Bedřicha Kopecného přizval Miloslava Švandrlíka do firmy Neprakta. Prvního knižního vydání v roce 2005 se oba autoři ještě dožili, to aktuální už je jen vzpomínkou na ně; mladší Švandrlík (1932-2009) zemřel dva roky před kreslířem.
Výklady měly být zábavné a - také díky barevným obrázkům - poutavé. Nezapomínejme, že také v tomto "lingvistickém" cyklu chtěl pan Švandrlík zůstat za každou cenu humoristou, ostatně i Dikobraz se deklaroval jako časopis "satirický a humoristický".
Dopadlo to tak, že spisovatel, jak se říká, lehkým perem vysvětlil, co už před ním vybádali jiní, třeba kde se vzalo úsloví, že se něco táhne jako červená nit, odkud pochází jádro pudla, co byly lukulské hody či jaká je etymologie slova fiasko. V takových případech si počínal jako osvětář, jenž umí složité věci důvtipně zjednodušit, nezdržuje čtenáře nepodstatnými detaily, avšak historických skutečností se víceméně drží: ví dejme tomu, že brdo je součást tkalcovského stavu, červená nit že se vplétala do lan užívaných anglickým královským loďstvem a o pudlovi a jeho jádru že mluvil Faust (přesněji: ta slova připsal Faustovi Goethe, to sice pan Švandrlík neřekl, ale skoro to nevadí, chtěl hlavně pobavit a pak teprve poučit - následující pasáž zabírá skoro první čtvrtinu jeho pojednání, tak jsou ty sloupky krátké: "Lidé, za kterými začne znenadání běhat cizí pes, se chovají různě. Někteří čtyřnožce nakrmí a pohladí, jiní odeženou nadávkou či kopancem a další upozorní kompetentní činitele na bestii, která může mít nejen blechy, ale i vzteklinu.").
Mezi výklady víceméně solidní vpašoval pan Švandrlík řadu mystifikací, v nichž uplatnil svou bujnou fantazii. Například sloupek Ten kafrá!, v němž "pátrá" po etymologii tohoto expresivního slovesa (pravděpodobně pocházejícího z němčiny, kde Kaffer znamená hlupák, což bude přebírka z jidiš: kafer = sedlák, jak čteme v Rezkově Českém etymologickém slovníku), uvedl domněnkou, že stopa vede ke kafrovníku, nakonec s vážnou tváří předložil zjištění, že "vznik slovesa kafrati musíme hledat už ve starém Římě", kde prý žila "první advokátka světa, která se jmenovala Cafrania", jenže "advokáti ji nebrali vážně, posmívali se jí a její obhajovací řeči nazývali posměšně kafráním". V závěru pan Švandrlík vážně pokýval hlavou, aniž v nejmenším naznačil, že si ze čtenářů dělá legraci: "To se udrželo až do dnešních časů, ale měli bychom se zamyslet, je-li vhodné posmívat se statečné ženě i v dobách rovnoprávnosti."
Knížečku Proč se to říká? (139 stran) by tedy bylo možné označit za víceméně zábavnou, místy i poučnou, vcelku neškodnou, jenže to by v ní nesmělo být heslo To je ale metr, svědčící o jedné nepřiznané - slušně řečeno - výpůjčce. Pan Švandrlík už nám k tomu nic nepoví, měla promluvit odpovědná redaktorka, ta si však pravděpodobně ničeho nevšimla. Výklad To je ale metr je totiž příkladem školácky tupého výtahu z pojednání Není metr jako metr, zařazeného do kolektivního díla pracovníků Ústavu pro jazyk český Čeština všední i nevšední (1972). Humorista jej vytěžil bez skrupulí; lingvisté jako příklady citovali Němcovou a Havlíčka, pan Švandrlík taky Němcovou a Havlíčka, ovšemže ty samé úryvky z Babičky a Křtu svatého Vladimíra (u Havlíčka ho prozradily dvě drobné chybičky, jichž se dopustili už akademičtí lingvisté při opisování veršů "pouštět hrůzu na sedláky,/ na to on je metr", rozumí se "maršál Komispetr"), vědci v závěru zavtipkovali, že prý se dokonce říká (kde, propána?) "to je kilometr, má-li být zdůrazněno, že jde o člověka velmi přísného nebo energického", a tak i po léta neodhalený plagiátor zakončil svoje poučení slovy "Mnohdy dokonce můžeme slyšet: ,Ta ženská není metr, to je přímo kilometr!'" S finálním úšklebkem (čtenářům nesrozumitelným) směrem k vykradeným jazykovědcům: "To už je pouze rčení slangové, a kdo je 'metr' ve filologii, nikdy je nepoužije. Ani když má takový ,kilometr' doma."
Docela mrzutá kaňka.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.