Očima Martina Hekrdly
Volby nevolby
18.10.2013 18:00 Glosa
Kdybychom vzali za bernou minci, co v posledním čísle dvouměsíčníku Listy tvrdí spisovatel, básník a esejista Václav Jamek, že totiž "demokracie v naší zemi skončila dnem 16. července 2013", asi bychom s takovým napětím neočekávali sice předčasné, ale přece jen demokratické volby. Sociální sítě jimi hučí jako nadupaná kamna a pálí jako rozžhavený pohrabáč.
Jistě, Václav Jamek je mistr ironie a nadsázek. Nicméně nade vší pochybnost vyjádřil své skutečné přesvědčení, že toho památného červencového dne skončila demokracie, konkrétně verdiktem Nejvyššího soudu. Jím se totiž stalo "zločinné konání poslanců navěky beztrestné, pokud se fyzicky odbývalo na půdě sněmovny..." Ano, jde o známý případ "rebelů" ODS a jejich "politického dealu" (Petr Nečas). A protože tedy "instituce nápravu hanebností teď už dokonce zakazují", hyperbolický básník z toho dovodil, že o tuto nápravu "nelze usilovat jinak než revolucí..."(Listy 4/2013, str. 44).
Tatíčci Masarykové
Tohle samozřejmě zdravě zapadlo. Mimo jiné proto, že řešíme důležitější věci. Například to, zda v ČSSD Michal Hašek opravdu namydlí Bohuslavu Sobotkovi schody a kdo z těch dvou se nakonec spřáhne s komunisty, případně s Kalouskem (při všeobecné důvěře voličů v údajné reprezentanty svých zájmů jsou veškerá dementi čehokoli chápána naopak jako potvrzení).
Ptáme se, jestli Andrej Babiš dá dohromady nějaký smysluplný program aspoň po volbách a jestli se do sněmovny dostane Zemanův Mynář stejně spolehlivě, jako se dostal Mynářův Zeman na Pražský hrad. Zuří debata o kroužkovací akci, kterou na kandidátkách sociálních demokratů rozjeli leví intelektuálové; asi je napadlo, že budou-li nahoře konečně už samí tatíčkové Masarykové (například Vladimír Špidla), Čechové zase pookřejí. Kroužkovací tendence v pražské ODS naopak navozují dojem, že se tuto stranu rozhodli její vlastní členové dorazit.
Až teprve někde v druhém či třetím plánu vystrkuje růžky spor o změnu či zachování stávající hospodářské a sociální politiky. Hranice je tu jasná: pravá strana politického spektra s ohniskem v TOP 09 a ODS tíhne k "ekonomii strany nabídky", tedy k úspornému státu. A k uvolňování dechu i prostoru firmám, agentům neviditelné ruky trhu, která je prý spravedlivá jako smrt: vposled všechno srovná a umístí do správné ekonomické lokality (provede "alokaci zdrojů"). Levá strana spektra s jádrem v ČSSD, KSČM a SPOZ vizi tohoto hřbitova odmítá a je přístupnější "pákám" veřejných, daňovou progresí posílených peněz.
Ty mají nastartovat ekonomiku především investicemi do infrastruktury, méně již přímou podporu koupěschopné poptávky.
Čas oponou netrhá
Pravice to nemá lehké po sedmi letech nízkodaňových podtrhů státního rozpočtu a tupé škrtpolitiky v její režii, která evidentně ekonomiku přidusila (a kterou nejnověji odmítá i Mezinárodní měnový fond). Levice je pak napohled na koni (na koni teoreticky, protože její reálnou moc zatlačují populisté všeho druhu); skoro každá mezinárodní konference jen trochu kritičtějších ekonomů o "vyjití" z krize a stagnace skloňuje dnes ve všech pádech aktivní úlohu státu a investičních multiplikátorů Johna Maynarda Keynese (1883-1946). Ten pán se znovu stává jakýmsi majákem záchrany. Všimněme si, že ortodoxní klasikové pravice, Milton Friedman a Friedrich von Hayek, jsou citováni skoro už jen na seancích à la Tea Party.
Čas oponou trhnul, změněn svět a všechno se v dobré obrátí? Ne! Neboť to, čím trpí základ kvality našich životů - proces výroby, rozdělování, směny a spotřeby v sociálně i ekologicky udržitelném světě - je holý fakt snižující se míry zisku. To prosím vůbec neznamená, že celkové světové bohatství neroste (jen za poslední rok vzrostlo o pět procent). Nebo že bohatší nejsou - také pochybnou zásluhou "škrtvlád", nemohoucích odborů a vyšeptalé levice - stále bohatší; i v Česku se nedávno prodal dvousedadlový vůz Porsche za 21 milionů korun (a šťastný majitel za něj navíc zaplatí na havarijním pojištění skoro 750 tisíc každý rok). Znovu nastupují štamgasti globálního kasina a opět oživené hedgeové fondy mnohým z nich nepochybně zajistí královské zisky. Klesající průměrná míra zisku "pouze" znamená, že rentabilita investic - úhrnná návratnost investovaných kapitálů - je stále menší.
Dvě slepé uličky
Vtip je v tom, že tento krizový fakt nejenže neřeší politika úsporná - bližší ovšem logice kapitálu i "selskému rozumu", ve výsledku však společensky, "lidsky" i ekologicky neudržitelná -, ale problém neřeší ani politika "rozhazovačná", velkoryse investiční a dirigistická. Ta sice může krátkodobě ekonomiku zvednout, ale její hlavní strukturální bariéru - svět nasycených trhů a technologií vytlačujících práci - není ani ona schopná překonat. Jak říkají ekonomové: "za jinak stejných podmínek". Za jinak stejných nemáme standardní řešení ani pravé, ani levé, ani takové, ani makové. Za jinak stejných podmínek nemáme - ovšemže vzato dlouhodobě - řešení žádné.
Na rozdíl od básníka se nedomnívám, že jakékoli rozhodnutí Nejvyššího soudu legitimizuje revoluci. Takové oprávnění může získat jen naléhavá potřeba jiných podmínek coby podloží skutečných řešení. Jiných podmínek jako reálných východisek ze slepé uličky, kterou většina společnosti jako slepou sama rozpoznala, demokraticky odmítla a z vlastní vůle chce zbořit.
Tohle věru není na pořadu dne. Jdeme k normálním volbám. Vlastně jen - z hlediska jiných podmínek, vládnoucích poměrů a řešení - k dalším nevolbám.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.