Ti hrdinové se jmenují Eva Berná, David Drahonínský, Šárka Musilová, Arnošt Petráček, Jiří Suchánek a Běla Třebínová. Na paralympijských hrách v Riu de Janeiro vybojovali pro Českou republiku celkem sedm medailí, jednu zlatou, dvě stříbrné, čtyři bronzové. Než se stačili z Brazílie vrátit, byli Jaroslav Kulhavý, Petra Kvitová, Barbora Špotáková a další medailisté z Ria přijati českými politiky. Pražskou primátorkou, předsedou vlády, prezidentem. V přátelské atmosféře, dobré pohodě, s přípitky, úsměvy a pusinkami. Byla u toho také ministryně školství, mládeže a tělovýchovy (rozumí se sportu). Jak by ne.
Paní Kateřina Valachová (ČSSD), kvalifikovaná pro vedení svého resortu asi tak jako herec Stropnický pro řízení armády, ráda hovoří o inkluzi. Tedy o začleňování žáků tělesně či duševně postižených mezi zdravou majoritu. Měla teď příležitost předvést české veřejnosti, jak má inkluze v praxi vypadat. Jenže na svá opakovaná slova o potřebnosti a prospěšnosti inkluze náhle zapomněla. Má toho moc.
K čertu, co by to udělalo chrabrým českým politikům, s oblibou se fotografujícím po boku celebrit, kdyby společně s olympioniky nehandicapovanými přijali i ty handicapované? Co by to udělalo Českému olympijskému výboru, spoluorganizátoru oněch audiencí, kdyby pár dní počkal? Možná si lidé kolem pana předsedy Kejvala pomysleli, že paralympionici budou třeba někým z hodnostářů přijati separátně, jak se to ostatně už dříve stalo. Paní Valachová měla říct: "Ne, tentokrát dohromady!" Neřekla.
