Očima Ondřeje Féra
Hrozný sen o životě ve Slunečním městě

Ráno vstanu a zjistím, že registrovaný pár složený z třínohé lesby, mulata a surikaty stále ještě spí za kompostérem. Nebudu je rušit ve sdílení bytu, který byl kdysi můj, je totiž neděle a mám dost času.

Náš usměvavý dům stojí v chytrém komunitním habitatu (dříve bloku domů) v pražské Libni. Od té doby, co družstvo vlastníků přijalo nové, autenticky družstevnické stanovy, se toho u nás hodně změnilo. Například se všichni společně staráme o naši zeleň. Ve vnitrobloku roste několik keřů, které poskytují přirozený ekosystém množství roztomilých a potřebných tvorečků. Tyto keře zaléváme spotřební vodou, zachytávanou do biosudů, jejichž pořízení náš chytrý komunitní habitat financoval z norských fondů. Například já zalévám vždycky ve středu v půl šesté ráno, když začnou ve větvích našeho družstevního stromu zpívat kosi a když mě tlučením na dveře probudí koordinátorka péče o mikrokomunitní ekosystémy.

Na schodech potkávám sousedy. Mojžíš studuje šestnáctý ročník na Katedře kritických mužských studií, Doubravka je porodní koučka. On má na břiše ve vaku přivázaného jejich osmiletého synka Duhu, kterého stále kojí, ona má pěkný pěstěný plnovous. Viditelným způsobem tak rozbíjejí stereotypizovanou objektivizaci genderových rolí.

Oba se smějí a zvou mě, abych s nimi zašel odpoledne hrát na didgeridoo. Tvrdí, že v kombinaci s léčbou homeopatiky se jedná o jednoznačně nejšetrnější a nejefektivnější způsob léčby rozedmy plic, jak o tom ostatně na svém blogu napsal šaman Lékařského kruhu solidární péče, mistr Dutá tykev.

Do zaměstnání jedu na koloběžce. Cesta mě vede nejprve dolů k řece, kde nastoupím na samoobslužný autonomní přívoz a odpádluji se na druhý břeh. Ten je zalidněn usměvavými socializovanými členy akční skupiny PRO!pohyb, kteří žonglují, hrají na bubínky a kojí svoje komunitně vychovávaná mláďata.

A pak už tu je práce. Jak rád vždycky přicházím do coworkingového hubu, vypít fairtrade kávu s koordinátorem pro slaďování pracovního a soukromého života. Dnes mám drobný problém. Na základě hodnocení členů našeho akčního závodního aktivu se ukázalo, že můj index štěstí klesl na 19,844. Zítra musím navštívit závodního kouče a společně zapracujeme na výrazu mé tváře, která by měla vyzařovat mírný, asertivní, ale nikoliv ofenzivní optimismus.

Přestávám cítit pozitivní motivaci, a tak odcházím ještě za kulturou. Ve filmhubu dnes dávají maraton sociologického dokumentu, který natočili lidé z inspirativní družiny okolo Víta Klusáka a Kamily Zlatuškové. Bohužel jsem někde okolo čtvrté hodiny vyprávění brilantního Václava Bělohradského o ještě úžasnějším Slavoji Žižekovi na okamžik usnul.

Vzbudil jsem se na kanapi a v ruce jsem stále ještě držel brožurku Zažít město jinak sdružení Auto-mat. Musím říct, že takhle blbé sny jsem už dlouho neměl. Naštěstí to byl jenom sen - stejně ale musím říct, že ten plakátek na nástěnce našeho domu mě dost znepokojuje. Pořád nevím, co si mám o výzvě "Myslete Libeň jinak", ehm, myslet.