Ústy mluvčího Nejvyššího soudu jsme se včera dozvěděli, že poslanci Marek Šnajdr a Petr Tluchoř nemohou být trestně stíháni za své projevy na půdě Poslanecké sněmovny, jelikož v září a říjnu 2012 byli chráněni poslaneckou imunitou.
Tento rozsudek Nejvyššího soudu, který je evidentně v rozporu s právním názorem nejen olomouckého vrchního státního zastupitelství, ale i okresního soudu v Ostravě, musel být nutně analogicky aplikován na vazebně stíhaného poslance Ivana Fuksu, jenž byl rovněž propuštěn, a promítl se logicky i do žádosti o vydání poslance Petra Nečase ke stíhání.
Co zatím víme? Článek 27 Ústavy České republiky, konkrétně bod 2, říká: "Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu, nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem."
Tato pasáž ústavy je zcela jistě nutná a potřebná. Svým obsahem zajišťuje ochranu zákonodárcům za projevy, které by mohly být jinde trestné (viz například trestný čin pomluvy). Vždyť i zákonodárci jsou jenom lidé, podléhající emocím, ale ruku na srdce, mnohdy tak jednají zejména pro dosažení vyšších voličských preferencí, anebo pro prosazení zájmů svých stran, které je nominovaly k výkonu jejich mandátu.
Nicméně současně se běžný uživatel internetu, to jest podle mého odhadu asi většina on-line Čechů, může domnívat, že v trestním stíhání exposlanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře nejde o tento shora uvedený případ. Svá tvrzení mohou na rozdíl od nálezu Nejvyššího soudu opřít o prostý fakt, který lze nalézt v pojmu "projev" třeba na veřejně přístupné Wikipedii; dnes nejsnazší cesta získávání informací.
Zde se totiž píše: "Veřejná řeč, projev či proslov (starořecky retra, latinsky oratio) je rétorická forma, text určený k veřejnému pronesení a mající za cíl přesvědčit posluchače o pravdě a argumentech autora (orátora). V kultuře starého Řecka a Říma byla veřejná řeč základní formou persvaze. Autorem řeči mohl být buď samotný orátor anebo si mohl nechat text napsat logografem."
Již známé pasáže z usnesení Nejvyššího soudu (nevíme ovšem, nejsou-li vytrženy z kontextu) naopak například uvádějí: "Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic. Jde tak stručně řečeno o vyjádření postojů v rámci politické soutěže probíhající nepochybně i v Poslanecké sněmovně, a to i ze strany jednotlivých poslanců."
Odkloňme se ale teď od pohledu právního a pohleďme na uvedenou problematiku očima laika, klidně třeba studenta češtiny. Musí mu jistě připadat rozhodnutí Nejvyššího soudu jistým způsobem nelogické, neboť povinným znakem projevu tak, jak jej chápe i z encyklopedií, je mimo jiné jeho veřejný charakter; a lze úspěšně pochybovat o tom, že jmenovaní zúčastnění pronášeli rétorická cvičení při sjednávání údajného úplatku v podobě trafik třeba i na půdě jídelny Poslanecké sněmovny; podle vyjádření advokáta Bruny paní Nagyová schůzky sjednávala právě mimo jiné v této jídelně.
Pokud žijeme v právním státě, tak zřejmě není na místě polemizovat o rozsudku nezávislého soudu, který je v rozhodování vázán zákonem, avšak náš student může mít, přiznejme si, určité pochybnosti. Jinou otázkou už pak je, zdali by teď termín "projev" neměl definovat Ústavní soud; v jednacím řádu sněmovny, který je na úrovni zákona, totiž podle všeho vymezen není. Budou-li pochybnosti o rozhodnutí Nejvyššího soudu, nechť se na Ústavní soud ti, co je mají, tedy obrátí.
