V roce 2000 jsem se trvale rozloučil s Holandskem a přestěhoval se do své rodné země. Tady jsem doma a bude mi tu určitě líp než v Holandsku. Jsem prostě doma mezi svýma. Jenže všechno se ukázalo úplně jinak, než jak jsem si představoval.
Protože jsem měl holandskou státní příslušnost a chci tady natrvalo zůstat, potřebuju českou. To znamenalo, že budu běhat po úřadech. Lucie mi všechno zjistila, protože já jsem se tady v těchto věcech absolutně nevyznal. Všechny podmínky, které byly k vyřizování občanství potřebné, jsem splnil a nakonec po všech těch únavných tahanicích, kdy nás nejdřív vyhodili z cizinecké policie, mi za nějaký čas dali zelenou psí knížku. Říkají tomu povolení k trvalému pobytu. O to já jim nestál, chtěl jsem své české občanství, které mi patří. Dokonce jsme byli s Jarkem Hutkou i na ministerstvu, kde jsme neuspěli. Jelikož mi už končila platnost holandského pasu a české úřady se tak pěkně a vlídně zachovaly, tak jsem si řekl, že mně můžou políbit prdel a na jejich občanství se můžu vysrat. Šel jsem na holandskou ambasádu, kde jsem si vyřídil nový pas, a jsem Holanďan. A to byl začátek mých problémů. I když jsem si myslel, že už to mám za sebou, čekaly mě ještě horší. V roce 2004 jsem dosáhl věku pětapadesátiletého, což už bych si mohl užívat hornického důchodu a být v pohodě. Ale to už jsme s Lucií také všechny ty úřady a různé idiotské formality vyběhali a nakonec mi důchod nepřiznali, protože do patnácti let práce v dolech mi chybí necelých dvě stě dní. Tím pádem jsem byl, jak se říká, v prdeli a nedalo se s tím nic dělat, protože zákony a předpisy jsou svaté a nedá se to obejít. A vlastně také proč. Copak někoho může zajímat nějaký ušmudlaný horník? A to už byl druhý šok, ale ještě tady byla jiskřička naděje. Zažádat o invalidní důchod. Znovu jsme se do toho s Lucií pustili a zase jako předtím obíhali různé úřady, instituce atd. Stálo mě to spousty nervů, tak jako i Lucii, ale to nejde vysvětlit ani popsat. Každý by si to musel prožít na vlastní kůži. Po všech těch útrapách mi předloni přiznali, že jsem plně invalidní, ale ne na mé třikrát operované ruce, ale na hlavu, což je neuvěřitelné. Bylo to dáno tím, že už jsem byl s nervama skoro hotový a musel jsem brát antidepresiva na uklidnění a hlavně abych se aspoň v noci trochu prospal. Půl roku uběhlo jako voda, a důchod žádný. Pak jsem dostal doporučený dopis z ČSSZ, kde mi oznamují toto: Česká správa sociálního zabezpečení Vám zamítá žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení, paragrafy atd. Proti tomuto rozhodnutí se řádné opravné prostředky v řízení správním nepřipouštějí. Jechová Věra. Jak asi Věře Jechové bylo, když to psala? Já myslím, že nijak, protože je to obyčejná úřednice, pro kterou je to denní obživa, a bylo by jí jedno, kdyby měla někomu vystavit list třeba na popravu. Jenže tady ještě nic nekončí. Já na popravu nepůjdu! Ještě je tady naděje a té já se chytnu a nepustím se jí a jenom tak trochu škodolibě si říkám: „Ivane, klid, nezoufat, uvidíme, kdo s koho!“
Autor: Ivan Landsmann, napsal román Pestré vrstvy, v 80. letech žil v Nizozemsku
