Současně s knižním vydáním dosud neznámých deníkových zápisků Jana Gebauera ml., o nichž byla na tomto místě řeč před týdnem (viz ZDE), vyšly deníkové záznamy z doby následující po Gebauerově předčasné smrti (+ 1908). Dívčí deníky Zdenky Kaizlové z let 1909-1919, jak se knížka o 159 str. jmenuje, také čekaly dlouhá desetiletí na svůj čas. Teď přišel.
Jméno pisatelky asi málokomu něco říká. I v tomto případě jde o dítě velkého otce. Josef Kaizl je dobře znám všem, kteří se zevrubněji zabývali dílem a životem T. G. Masaryka. Tento jeho vrstevník a kolega z pražské univerzity, významný ekonom (či národohospodář, jak se tehdy říkávalo) a politik, na konci 19. století dokonce předlitavský ministr financí, zemřel předčasně roku 1901, tři roky před padesátkou. V té době už to Masarykův "milý přítel" (tak se vzájemně oslovovali v korespondenci) nebyl, rozešli se politicky i lidsky. Když Masaryk roku 1895 poslal Kaizlovi svůj spisek Naše nynější krize, byl adresát pohoršen: "Píšu jen, abych Vám poděkoval za zaslání knížky. Nelíbí se mi, ani trochu. (...) Forma se mi opravdu nelíbí; umíte psáti a psáváte pěkně (...); ale tentokráte píšete bez kabátu a v punčochách." Atd. Ale to je jiná historie. Jistěže zajímavější než deníky Kaizlovy dcerušky. I ony však mají svůj půvab.
Když Josef Kaizl zemřel, zanechal po sobě vdovu a dvě dcery. Mladší Zdence byly dva roky. Dostalo se jí dobré výchovy v domácnosti poměrně blahobytné. Nejen o tom, jakou měla paní Kamila Kaizlová penzi, píší v úvodní studii, v ediční poznámce, ve jmenném rejstříku s biografickými informacemi a v 542 často detailních vysvětlivkách k textu erudované editorky Dagmar Hájková a Helena Kokešová (jejich pracoviště, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, knihu v Nakladatelství Lidové noviny vydalo). Deníkové zápisky jim posloužily jako "záminka" k výkladu života vyšší střední třídy v době před první světovou válkou a ve válečných letech, která se pisatelky, mezitím dospělé, osobně dotkla (23. 12. 1914: "Letos budou Vánoce v každé rodině jistě smutné. Několik známých je již zabito."). Nakonec oplakala svou platonickou lásku, v noci z 27. na 28. října 1918 padl v rakouské uniformě Josef Fanta, syn známého architekta (korespondence s ním, zařazená v knize za deníky, dojímá výrazovou rezervovaností a současně citovou vroucností: "Moje srdíčko, dovolte mně, abych Vám směl tak psát" a "Milý pane Pepíku!").
Deníku z let 1909 až 1914 a pak soustavnějším zápiskům z let 1914 až 1919 (stále poněkud dětinským) by se asi knižní prezentace nedostalo, kdyby jejich autorkou nebyla dcera významného muže. Či ano? Slova "Je neděle, ráno jsem vlezla k mamince do postele a mazlila se s ní" mohlo napsat jakékoli jiné (čtrnáctileté) děvče v jakékoli době, ne nutně 8. března 1914. V tomto případě však víme, že maminka Kamila čekala třetí dítě, zase dceru, první s Richardem Preissem, synem spisovatelky Gabriely Preissové. Tento "elegantní bonviván" byl o deset let mladší než Kamila Kaizlová, vztah prý byl "velmi bouřlivý" (po sňatku rozvod, pak početí dcery, zase sňatek a znovu rozvod; Adriena, narozená pět měsíců po zaznamenaném postelovém mazlení, zemřela až roku 2009 v USA, to k ní se vztahuje zápis z 15. 2. 1915: "Velká rodinná událost! Adrienka poprvé upotřebila nočníček").
A co si ještě psalo děvče z lepší rodiny? 24. 12. 1915: "Je Štědrý den! (...) Budeme mít 2. ledna 1916 první taneční hodinu, velmi se těším, nevím ještě, bude-li Vláďa jistě chodit, netěšilo by mě to přece tak, jako kdyby tam byl. Pepík i Karla budou chodit. Mám teď Vláďu moc ráda, nemohu za to!!!!!!!!" 1. 9. 1916: "Je mi dnes sedmnáct let! Jak to utíká! Dostala jsem psací papíry, peníze a plaketu od Suchardy." 1. 9. 1917: "Dnes slavím 18. narozeniny, je to tak krásné, ale utíká to!" 31. 8. 1918: "Ještě dnes je mi 18 let - zítra oslavím devatenácté narozeniny. Jak ten čas ubíhá." 9. 6. 1919: "Byla jsem představena na jednom čaji Masarykovi, řekl, že jsem byla ještě maličká, když mě tehdá viděl, a podal mi ruku. (Byl přítelem mého tatínka a později pro různost náhledů se rozešli.) Byla jsem šťastná, že jsem s ním mohla mluvit (Machar mě představil)." Sloh je dobový a intelekt bohužel ne nadprůměrný.
Život pokračoval, deník ne. Zdenka Kaizlová se ve 22 letech vdala a - podobně jako její matka - ovdověla mladá. Po únoru 1948 chtěla emigrovat. Nemoc to však nedovolila, v roce 1950 jí museli lékaři amputovat nohu. Roku 1952 se pokusila o sebevraždu skokem z okna. Umírala několik dní.
