V jednom z posledních rozhovorů, který poskytl na podzim časopisu TÝDEN u příležitosti vydání knihy Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu, si bývalý komunistický pohlavár Miroslav Štěpán stěžoval, že ho média a historikové "líčí jako totálního debila, který snad ani nechodil do školy, mlátil a střílel lidi na potkání". Prý byl úplně jiný. Mám s ním osobní a veskrze fyzický zážitek.
Coby patnáctiletý středoškolák jsem s Palachovým týdnem ani s jinými akcemi doprovázenými represí komunistické policie, mlácením demonstrantů, rozháněním davu vodními děly a s dalšími kulisami té doby nepřišel do styku. Měl jsem úplně jiné starosti. Basketbal a pěkné holky. K Miroslavu Štěpánovi, který byl jako jediný vrcholný představitel minulého režimu za popisované skutky odsouzen, mě přivál osud o několik let později. Byla to úplně jiná příhoda než mlácení demonstrantů. Hlava mě po ní ale bolela pořádně, i když možná víc kvůli alkoholu než kvůli otiskům "dlaně dělnické třídy" na tváři...
Okolí města Sázava je kraj malebný. Trampové si ho oblíbili dávno, ale za minulého režimu se stal Mekkou i pro chataře a chalupáře. V záhybech Sázavy vybujela řada chatových osad a jednu z nich si zamilovala i někdejší hlava "ozbrojené pěsti dělnické třídy" - Lidových milicí. Osada Budín, v níž si Štěpán postavil haciendu, se může pyšnit perfektním jezem, který v létě přímo vybízí ke koupání. Ostatně do tohoto kraje a přímo do těchto míst zasadil reálie některých svých románů i spisovatel Michal Viewegh a pouhé dva záhyby řeky od Budína v Pinkasově chalupě napsali Voskovec s Werichem svoji Vest pocket revui.
Ale zpátky k mému osobnímu setkání s Miroslavem Štěpánem. Posázaví si oblíbila také naše rodina a postavila si chatu poblíž ostrohu, na němž stojí zřícenina hradu Talmberk. Rodiče se ale rozvedli, a tak na chatu přestali jezdit. Talmberk se pro mne a mé kamarády stal cílem bujarých výletů. V roce 1992, možná spíše 1993, bohužel si už přesně nepamatuji, jsme dorazili do jediné hospody ve vesnici, které jsme s kamarády kvůli vzezření výčepního přezdívali U vraha.
V jindy poloprázdném lokále posedávala ještě jiná společnost. Miroslav Štěpán se synem a jeho vrstevníky. Něco velmi bujaře oslavovali. Jak už jsem předeslal, politika a jakýkoli boj proti komunismu mě předtím míjely obloukem, nikoli však mé kamarády. Pořádně posilněni vodkou a dalšími výčepními lihovinami se rozhodli velmi hlasitě vyjádřit nelibost nad tím, jak si bývalý papaláš dává do trumpety, "namísto toho, aby někam zalezl do díry". Strkanice a hospodská fackovačka byla jenom otázkou sekund. Potupně přiznávám, že jsme tehdy svůj boj prohráli, i když se síly zdály vyrovnané. Motolice byla zřejmě příliš silná. Z oparu minulosti alkoholových vzpomínek se mi vynořuje i rozložitá ruka Štěpána staršího.
Druhý den jsem se v hostinci U vraha stavil pro zapomenutou mikinu. Dostalo se mi alespoň částečného uklidnění. "Vy volové, vždyť on bejval na vojně u paragánů." Jestli komunistický aparátčík absolvoval podobný výcvik, nebo ne, není dnes už vůbec důležité. Vlastně ani není důležité, že jsme svůj alkoholem podpořený "zasloužený boj" prohráli. Pro mě je celá věc uzavřená. V tom momentě se pro mě totiž Miroslav Štěpán stal konkrétním člověkem a nejenom blábolící tváří z obrazovky.
Resumé je jednoduché. Štěpán rozhodně nikdy nebyl milý chlapík, který by si zasloužil jen náznak respektu. Na druhou stranu je nutné přiznat, že jako jediný za své činy okusil - byť jen na chvíli - studenou pryčnu žaláře. A to se o vlastizrádci Vasilu Biľakovi, normalizátoru Miloši Jakešovi, nemluvě o prokurátorovi Karlu Vašovi, který měl na svědomí justiční vraždu generála Píky, říct prostě nedá.
