Chvíli žila a někde i přežívá spiklenecká teorie, že Česká národní banka srazila korunu na kolena proto, aby zkomplikovala činnost Sobotkově vládě. A hlavně Andreji Babišovi, novému majáku lidových nadějí. Vždyť je jasné, že zdražováním nelze posílit koupěschopnou poptávku. A tak té podvratné a beztak zkorumpované bankovní radě muselo jít o odstřel všech dobrých úmyslů formující se vládní koalice...
Jedna důležitá pravda se v tomhle podezřívavém úsudku přece jen třepotá: je to široce sdílené vědomí, že ani tak nezáleží na tom, zda ČSSD prodala ministerstvo financí Babišovi za předsednictví sněmovny, ne-li svůj program za mísu čočovice. Ne, záleží na tom, jak na kvalitu našich životů zapůsobí vnější mocné síly, které nepochybně existují a na něž ústavní činitelé budou jen zírat (a ze všeho nejraději - nikdo není rád bezmocným slizem - by je před veřejností zapřeli). Neboť je prostě nejsou s to ovlivnit, i kdyby tisíckrát chtěli.
Špatné zprávy z fronty
Třeba tohle: už v první dekádě listopadu dosáhly akcie na světových burzách nejvyššího růstu za posledních šestnáct let. Uplynulé čtyři roky byly zvláště vynikající (celé čtyři roky z celkových pěti let globální krize, stagnace a nerovnováh). Objem akciového trhu se každým dnem dále zvyšuje. Nelze to vysvětlit pouze sezonním sprintem, jenž by se dal popsat starou makléřskou moudrostí: "Co rostlo v září a říjnu, do Vánoc ještě pořádně rozkošatí." Analytici soudí, že - pravil jeden z nich (věru žádný kůl v plotě) - "letos už se zdravý růst přelévá do něčeho, co je počátek nějaké další bubliny".
Vtip je v tom, že na trhu cenných papírů se vlastně žádný "zdravý růst" z principu nevyskytuje, protože v této sféře se vždy jedná o zvrácenou verzi normálního vztahu nabídky a poptávky. Každý ví, že čím větší je nabídka housek, tím menší je poptávka a housky levnější. U akcií ale platí opak: čím dražší, tím více poptávané a nabízené - až do exploze bubliny a "korekce trhů" reálnou, "houskovou" ekonomikou. Jaký je to pak problém, jsme viděli nedávno. Celé národy si těžké důsledky krize "vychutnávají" dosud. A přece se kdekdo tváří, že totální výpadek paměti je ta nejpřirozenější věc na světě.
Před pěti šesti lety se říkalo, že banky jsou "příliš velké, aby padly" (too big to fail). Také proto z bankovních domů, které z globální perspektivy stály za řeč, zbankrotoval jen jediný: Lehman Brothers (15. září 2008). Od té doby se však kapitál šesti největších amerických bank zdvojnásobil. Nejenže jsou dnes příliš velké, aby padly, jsou však možná příliš velké i na to, aby je bylo možné zachránit tištěním peněz, utahováním opasků stamilionů lidí a přesunem skutečných hodnot zdola nahoru, z "houskové" ekonomiky do virtuálního kasina (pro jeho další fatální sázky). O tom, zda ještě vůbec máme na novou a mnohem větší vlnu socializace ztrát a privatizace zisků, jsou vážné pochybnosti.
Jistota v nejistotách
Není jasné, jaké přesně důsledky bude mít, až americká centrální banka přestane zaplavovat ekonomiku 85 miliardami dolarů měsíčně (více než jedním bilionem ročně). Není jasné, zda oživení ve Spojených státech a v Evropě bude pouhým okem viditelné a zda se spíš nezvrhne v opak. Nevíme, jak opravdu "šlape" japonská "abenomika" (podle premiéra Abeho), postavená - takřka po česku - na levném jenu a jaderné ekonomice, těžce postižené havárií ve Fukušimě. Nikdo neví, zda se Číně podaří vybruslit z dramatických nerovnováh mezi obrovskými (často nesmyslnými) investicemi, realitní bublinou, veřejným zadlužením a slabostí kupní síly. Vážné obavy vzbuzuje vývoj v Indii, oslavované kdysi jako asijské Silicon Valley (podle Křemíkového údolí IT technologií v Kalifornii). Víme pendrek.
Jedním si ale můžeme být jisti: všechny tyto body nejistot a zdroje hrozeb ovlivní život Čechů mnohem víc než sebedůmyslnější průnik programů ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL. Ovlivní je mnohem víc než (ne)řádné čerpání z evropských strukturálních fondů.
Ti, kdo nám doopravdy ustýlají, do čeho si lehneme, mají pěkné heslo: "Myslet globálně, jednat lokálně." Děláme to už léta jinak, protože myslíme i jednáme jen lokálně. Majíce napořád ustláno na hnojišti, máme dojem, že jen pro místní politiky a panující poměry platí rčení: "Spolu chyceni, spolu pověšeni." Zcela zapomínáme, že politici - ať už v roli obecních darebáků, nebo falešných proroků - jsou také lidé. A že lidé vždy byli, jsou a budou - naprosto ve všech případech - lepší než systém.
