Kuřimský případ se stal již národním vlastnictvím. Něco o něm už ví i ten, kdo se o takové kauzy zvlášť nezajímá. Věc, jak známo, začala týráním malého chlapce, což je strašná věc, ale upřímně řečeno, co s tím?
Uleví se tomu dítěti, budu-li si já číst podrobnosti třeba o tom, jak často byl svazován, že při tom byl nahý, že mu lepili pásku přes pusu? Ne, vlastně to člověk nemusí takto vědět, dovede si to představit. V této zemi je prý ročně v rodinách týráno nějakým způsobem čtyřicet tisíc dětí, což je šílené číslo, a kdyby ho byla jen desetina, vydá to pořád na moře slz. A my víme – a nemusíme k tomu číst ani Dostojevského – že není nic těžšího než jediná dětská slza z bolesti.
Ale případ šel dál a nabíral rysy mystéria. Objevila se a pak záhadně zmizela třináctiletá Anička, jež možná (píšu to v pátek) nikdy neexistovala, neboť se v její vymyšlené identitě skryla dospělá žena Barbora, podporována ve svém bludu nejspíše kolektivní psychózou „pěstounek“. V té chvíli se z kauzy kriminální stala záhada lidské duše, cosi, nad čím zůstává rozum stát a co je nepostihnutelné nějakými zákonnými normami či předpisy.
Existuje představa, že každá bytost je ohraničena svou identitou, svou pevnou strukturou, ze které nemůže po celý život vystoupit. Toto omezení přijímáme většinou jako samozřejmé, většinou nad ním nepřemýšlíme, bereme ho takové, jaké je, jako fátum. Všichni jsme odsouzeni k doživotnímu vězení ve svém „já“, ve svém těle, které chřadne, a ve svém věku, který se nachyluje. Ale jsme většinou ve svém „já“ rádi, hýčkáme ho, bráníme si jej – jen někdy v hloubi pocítíme trnutí nad tím, zda jsme to skutečně my, proboha, jsem tohle já?! Vzpoura proti svému určení je trestána nejen společností, ale zhroucením sebe sama. Nikdo nemůže překročit svůj stín, je k němu doživotně přikován. Jeden ze základních mýtů naší civilizace je ten o Faustovi, který za touhu být někým jiným, nesmrtelným, propadl peklu. Naše civilizace zapomíná sama na sebe, ale tohle ví dobře: definuje jedincovu ztrátu sebe sama jako duševní poruchu a léčí ji psychiatrickými klinikami, ústavy, terapií. Na rozdíl od „progresivních“ liberálů, kteří by psychiatrii zrušili, si myslím, že duše, která se vydá na svou vlastní cestu a ztratí se tam, potřebuje pomoc; a že nemoc není jen odchylka od normy.
Ona Barbora či Anna (pokud jde o jednu osobu) ale není Faustem. Je jistě trpící bytostí, která zažívala a zažívá ve svém pokusu být někým jiným něco, co si těžko dovedeme představit. A tak my, v pevné jistotě svého „já“, můžeme jen tiše couvat před náporem tajemného a třeba i hrozivého dění, které se odehrává za lebeční klenbou každého z nás.
Autor: Jiří Peňás
