Jiří Peňás: Bojová špejle

Návrh knihovny na Letné mě nechal klidným. Onen model vypadá skoro úplně stejně jako stavba z parodické sci-fi Spáč z roku 1973, respektive 2073, ve které rozmrazí hibernovaného majitele obchodu Božská mrkev a kde pobíhají roboti s cukřenkou v ústech. Představa, že něco podobného by mohlo stát na Letné, mě tedy spíše naplní radostí a očekáváním zajímavých dějů.

Naopak znovu a znovu se leknu, když jdu kolem podivného předmětu, který už rok stojí na pražském Klárově, blízko stanice Malostranská. Vypadá jako obří jednohubka, na jejímž párátku se zmítá nespecifikovatelný plátek slaniny či čeho a obtéká homoli, do níž je ona špejle vražena. Při bližším pohledu zjistíme, že jde o obří prapor, jenž je polit glazurou v národních barvách. Vlajka se „jako“ vlní nepravděpodobně ve větru, který zřejmě způsobil, že je místy děravá, jaksi rozpáraná. Nejzvláštnější je, že látka mnohokrát přesahuje délku žerdi, takže kdyby ji někdo hypoteticky zvedl, musel by s ní velmi rychle běžet, aby se přirozeně rozvinula, což však nikdo neudělá, protože by to bylo hanobení státního symbolu.

Onen kulinární experiment přeměněný v bizarní kovovou kreaci je dílem známého sochaře Vladimíra Preclíka a má připomínat oběti a hrdinství odboje 1938–1945. Je to proto výtvor těžko kritizovatelný a já jsem zvědavý na případné reakce na tento sloupek. Myslím totiž, že kreace je ostudou jak sochaře Preclíka, jehož lepších prací si vážím, tak hrdinů druhého odboje, tak i Prahy, jejíž důležitý kout hyzdí. Významově nepřináší nic, jen ztělesňuje bezradnost a neschopnost dodat k tématu něco jiného než povrchní nacionální patos, který tu představuje rozervaný cukrářský prapor. Nachýlení jeho žerdi a zmítání se látky jako by naznačovalo dramatické děje, které jsou s odbojem spojené, ale jde o tak mlhavé gesto, že by mohlo být použitelné kdekoli a pro cokoli, třeba pro sušárny spojených prádelen. Hodnoty, ba i ty rozporuplné, české (a slovenské? rusínské? sudetoněmecké?) rezistence jsou tu zahaleny vyprázdněným kompromisem, pod nějž lze ukrýt všechno. Chápu, že tak je to jednodušší a že se to tak v kontextu dnešních tabu chtělo, ale domnívám se, že pomníky s nulovým poselstvím nemá cenu vztyčovat.

Ještě horší je výtvarná a kompoziční úroveň výtvoru. Tupý mramorový podstavec zabral kus cenného trávníku, na špičaté žerdi se těžko může usadit vrabec, aby ho ozdobil přirozenou patinou. Dílo působí při své pompéznosti lacině a nehotově, jako by uteklo z kovošrotu, kam by se také mělo vrátit. To je však stěží představitelné. Místo toho je jedno pražské zákoutí nejspíš natrvalo pokaženo a obětováno v zájmu okamžité demonstrace čehosi, co s úctou k odboji mělo jen máloco společného. Chudáci vrabci.