Jiří Peňás: Jede se dál
28.07.2007 14:26
Na redakční poradě, při níž se probíralo titulní téma našeho časopisu „Proč je tolik mrtvých na českých silnicích“, jsem byl okřiknut panem šéfredaktorem, že mám mlčet, protože ani nemám řidičský průkaz, a tak tomu nemůžu rozumět.
Má pravdu, pan šéfredaktor, který to nemyslel zle. O řidičský průkaz jsem se před mnoha léty pokoušel, avšak dotáhl jsem to k druhé opravné jízdě. Když jsem přidával plyn před značkou přikazující zastavení a když jsem si uvědomil, že nejsem schopen vykonat protilehlý pohyb rukou a nohou zároveň, zanechal jsem toho. Uvědomil jsem si, že bych mohl být nebezpečný sobě i jiným a že mě uvádět tu tunu plechu do pohybu vlastně vůbec netěší. Asi bych nejezdil rychle, ale každou chvíli bych do někoho drcnul, někoho bych odřel, špatně bych parkoval, vůbec bych neuměl nic opravit, před automechanikem bych vypadal jako vůl. Neřídím tedy auto, přitom se docela rád občas svezu, když se jede někam za rozumným a prospěšným účelem, jímž třeba není nakupovat na okraji města. Nejraději ovšem jezdím vlakem, které jsou u nás bohužel mimořádně špinavé a zpustlé, protože všichni mají řidičák a z jakýchsi idiotských důvodů se u nás vžil antispolečenský názor, že vlak je „socka“, a proto je takový. Neřídit je pro mě mnohem příjemnější, můžu se soustředit na krajinu či na hovor, mám rád mapy na klíně a vyhlížím příští ceduli s vesnicí či upozorňuji na nějakou pěknou haluznu při cestě. Vůbec nemám pocit méněcennosti, naopak se cítím privilegován. Je to podobné, jako když nezávidím člověku, který umí hrát dobře na housle, když já ne a ani to už nezkouším. Jde to, smířil jsem se s tím.
Mé osobní důvody a záminky k nevlastnění řidičáku, k němuž bych musel mít navíc ještě auto, což je další nepříjemnost, však nejsou tím, co jsem chtěl na poradě říct. Hodlal jsem poznamenat toto: hrozivé počty mrtvých a zmrzačených na našich silnicích (ale platí to i jinde, i když jich je tam o trochu méně) nevyřeší žádní praví či falešní policajti nebo výměna nějakého pana Bambase. Ty jsou důsledkem obecně sdíleného (a samou podstatou naší, to jest konzumní, výkonnostní či zážitkové společnosti podporovaného) kolektivního šílenství, kvůli němuž se náš svět mění v pustinu. Jsou důsledkem spojení individuálního barbarství a sexuálního komplexu s vysoce sofistikovanou soustavou pobídek, nabídek a výzev. Celý reklamní průmysl, jenž je brutálním a přitom přesným hlasem našeho podvědomí, směřuje tisícem ataků na naše libido rychlosti, okamžité spotřeby a destrukce. Dokud slovo svoboda bude v dutých hlavách našich majitelů řidičáků rezonovat s představou žít, jednat a tedy jezdit bezohledně k druhým a k světu, pak bude vždy koho seškrabovat z asfaltu dálnic a páčit jeho zkrvavené údy ze zešrotovaného plechu. Vždy si ty mrtvé nakonec omluvíme nějakým rozumným a užitečným důvodem. Pojede se dál. A ani moje nevlastnění řidičáku s tím nemá nic společného.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.