Na smíchovském náměstí Kinských (dříve Sovětských tankistů) už léta nestraší sovětský tank, který ve skutečnosti nikdy do Prahy nedojel, natož na Smíchov, ten od Němců v květnu 1945 čistila Vlasovova Ruská osvobozenecká armáda. Místo tanku je tam fontána, u které se i letos 9. května sešlo několik postarších komunistů s šeříky a z ruské ambasády tam poslali věnec. Boj o tank byl už dávno vybojován a dobojován. Mladším ročníkům by bylo třeba složitě vysvětlovat, že tehdy, v roce 1991, se Smíchov nepravého tanku zbavil tak, že ho mladý David Černý přetřel jedné dubnové noci narůžovo a krátce nato byl odvezen do muzea v Lešanech, kde mu snad nic nechybí.
Ne každý s tím sice souhlasil a sovětská ambasáda protestovala, ale nebylo to nic, z čeho by šla na člověka hrůza. Bývalá okupační velmoc právě zažívala úpadkové období, impérium se drolilo, medvědovy drápy byly celé olámané a otupené. Pro národy, které poznaly sílu a stisk jeho bratrských tlap, to ale byly šťastné roky. Mohly si po padesáti letech skutečně dělat, co chtěly, dokonce se rozhodnout, chtějí-li mít na náměstích po sovětském vzoru vojenské harampádí na podstavcích, anebo vodotrysky. Nikdo – až na komunisty - nemluvil o „přepisování dějin“. Populární byl naopak termín „vyrovnání se s minulostí“, který byl trochu mlhavý, ale v podstatě to také znamenalo, že se nebude předstírat, že Prahu osvobodila pouze Rudá armáda, že Američané v Plzni vlastně nebyli a že vlasovci bojovali na straně Němců. Dál se ani tehdy nešlo, ale to už je jiná historie.
Když nyní slyšíme, jak na podobný pokus o zbavení se nepravých symbolů „osvobození“ v estonském Tallinnu reaguje opět sebevědomé ruské vedení, lze si jen říci zaplaťpámbůh, že my to aslepoň zčásti máme za sebou. Dokonce jsme stihli statečně přesunout státní svátek z 9. na 8. květen a ještě statečněji si konec války připomínáme parádní jízdou do amerických uniforem navlečených chlapů v džípech. Tím je však míra národní odvahy vyčerpána, dál jít, koneckonců, ani nemusíme, protože dalším krokem by začínal řez do vlastního masa, do let, kdy svoboda byla vlastní vinou ztracena.
Ne tak v Estonsku, to ruský medvěd zalehl okamžitě a bez ptaní. Žádné osvobození, ale okupace se vším všudy. Proto když český prezident mluví o „přepisování dějin“ a myslí tím svobodnou vůli Estonců zbavit se reliktů sovětského násilí, člověka napadá, jestli si o ten tank vlastně znovu neříkáme. Třeba by přijel ten pravý, a bez šeříku.
Autor: Jiří Peňás
