V letech mé školní docházky byl sběr kovu a jiných surovin velmi ceněnou činností. Vyhlašovaly se soutěže, brigádničtí referenti vedli brigádnické sešity, nejlepší sběrači byli odměňováni například tím, že jejich fotografie byla připíchnuta na nástěnku cti.
Také já jsem se snažil zapojit do této aktivity na pomoc našemu hospodářství. Sbíral se především starý papír, kterého bylo všude dost, ale ten moc nevynášel. Trochu lepší to bylo s hadry, sbírat se mohlo též sklo, a dokonce kosti, za což bylo o trochu více peněz. Shromažďoval jsem proto kůstky od oběda, jenomže nikdy jsem jich neposbíral takové množství, aby mi stálo za to s nimi jít do sběrny. Králem sběru byl jednoznačně kov, ten se už vyplatil.
Formou našeho sběru bylo většinou obcházení domácností a dožadování se nějakého odpadu. Zazvonili jsme u dveří a buď nám někdo něco dal, nebo se vymluvil, sám měl málo a rád si přilepšil. Největší radost jsme měli, jak už bylo řečeno, z kovu, jímž bylo nejčastěji železo. Barevné kovy si lidé schovávali už tehdy. Občas nás tedy nějaký soused obdaroval železným harampádím, které se mu válelo na dvorku. Naložili jsme je na kárku a tlačili ji do sběrny. V teplákách a celý umatlaný jsem dostrkal svou kořist na váhu a čekal, kolik to vynese.
Stalo se však také několikrát, že jsme se s kamarády, rovněž pionýry, domluvili a rozhodli se nějakého šrotu zmocnit přímo, bez zprostředkovatele. Pod rouškou tmy jsme přelezli ohradu a vytáhli odtud třeba nějakou volně se povalující trubku. Tu jsme pak ukryli na bezpečném místě a druhý den s tlukoucím srdcem ji dotáhli na dvůr. Chlapovi u váhy to bylo jedno, my se o těch pár korun podělili a lístek jsme odevzdali sběrovému referentovi. Někteří z nás dostali diplom.
Jako bývalý pionýr a asociál cítím proto porozumění, ba spříznění s lidmi, kteří tuto nebezpečnou a namáhavou činnost vykonávají nyní, a to bez nároku na umístění fotografie na ceduli cti. Většinou proto, že se nějak živit musejí a jiná práce pro ně prostě není. Vím, co to znamená táhnout vozík, na který musíte poskládát okap, drátěnou žíněnku, kus rezavého barelu a navrch děravý hrnec. Znám dobře ten hrkotavý zvuk káry, kterou musíte tlačit a současně držet, aby se nerozpadla. Nikdy jsem však nezažil, že bych nevěděl, za co si koupím večeři, a nikdy jsem nepoznal pocit párie, vyděděnce, jenž neví, čím jiným se živit než rozebíráním nějakých zrezivělých barabizen, které v jeho okolí – kam kdysi jeho otce a dědu přivezli jako levnou pracovní sílu – léta nesmyslně chátrají. Pocit, že mi skutečně nic jiného než krást plech nezbývá, jako privilegovaný většinový bílý gadža neznám. Komu za to mám děkovat?
