Jiří Peňás: Srpen 68 a nudle

Byly mi dva roky, to je věk, kdy nevíte, jestli si na to pamatujete, nebo je to jen vaše pozdější představa. Já tvrdím, že moje první životní vzpomínka byla tato: sedím na podlaze v babiččině kuchyni, pravděpodobně si s něčím hraju, možná něco žmoulám, babička asi dělá takové ty věci, které tehdy ženy dělaly, nejspíš krouhá nudle do polívky, které už nikdo tak neumí.

Otevírají se dveře a přichází děda. Posadí se a řekne: „Rusové só tady.“ Řekl „só“, protože se to odehrálo v Prostějově. Pak mám vjem, že jsme se šli na ně podívat. Seděl jsem dědovi na ramenou a díval se na proud tanků, který přijížděl od Olomouce. Stáli jsme u šraňků a ty se mi už  vždy budou asociovat s tím výjevem. Proud čehosi zaprášeného, jakoby šedého, rachotícího, nekonečného, kolem plno lidí a prachu. Tak jsem na to asi hleděl, pak jsme šli asi zase domů, na blízké náměstí Odboje. Pak si zase na dlouhá léta nic nepamatuju.

Oba, děda s babičkou, jsou už dávno mrtví a já vlastně nevím, jestli se mi to nezdálo, zda jsem si to později nevyfantazíroval. Zeptat se jich nemůžu, třeba na to, jestli to nebylo nerozumné, mě tam tahat. Babička byla domácí švadlena, děda si k důchodu přivydělával jako účetní v pivovaře. Běžně tehdy ještě rozvážely pivní sudy koňské potahy, na ulicích byly koňské koblihy, které mě, myslím, zajímaly především. Také byla některá místa provoněná pachem koňské moči, která byla cítit po ječmeni. Kolem našeho náměstí, kde jsem odkrýval kameny a pod nimi šťoural do hmyzu, co chvíli projela parní lokomotiva a na chvíli zahalila náměstí do voňavého kouře.

To je můj srpen 68. Ti dva zemřeli v sedmdesátých letech, ruská okupace byla poslední velká historická událost jejich života, který byl obyčejný; a myslím, že snad i hezký. Dětství za první světové války, mládí v Masarykově republice, to se vzali, šli z blízkého venkova na lepší do města, pak okupace, která jistě nebyla jednoduchá, ale to měli právě malé děti. Komunisty nebyli ani jeden z nich, babička chodila do kostela, děda byl, myslím, před únorem 48 u národních socialistů, pak už asi s politikou nechtěl nic mít. Ale možná, že to bylo všechno mnohem složitější, ale možná také ne. Nevím. Možná byli při pohledu na něco takového, jako jsou ruské tanky, vlastně svým životem připraveni. Stáli jsem s dědou, kterému už trochu kručelo v břiše, a těšil se na babiččiny nudle. Možná. Co měl také dělat? Posadil si mě zase na ramena a šel dom.

Poslední velká historická událost jeho života. Jaká bude ta naše?

Autor: Jiří Peňás