Jiří Peňás: TGM - návrh na velkofilm

Léta se divím, že se už dávno nenatočil velkofilm, asi tak ve stylu filmu o Gándhím s Benem Kingsleym. Byla by tam třeba taková scéna: štíhlý a urostlý muž s pěknou souměrnou lebkou kráčí směrem k lesíku.

Nasazuje si cvikr a pečlivě ohledává remízek, kde před několika měsíci kdosi podřezal mladou švadlenu Anežku. Ten muž si něco zapisuje, pak se opět, doprovázen místním mužem, vrací k městečku, kde na něho za oknem slídivě zírají oči nenávistného obyvatelstva. On však jde, vzpřímen a nezastrašen. Odjíždí do Vídně a pokračuje v argumentaci proti rituální pověře.

Nebo tentýž muž přichází o pár týdnů později do pražského Klementina (doprovází ho bledá manželka), kde se už na dvoře shromáždilo více než tisíc studentů, českých studentů. Jakmile se jejich profesor přiblíží, spustí povyk: „Hanba! Pereat! Židovský zaprodanče!“ Ten muž si proklestí cestu do posluchárny, kde řev pokračuje. Snaží se promluvit, ale je uřván. Přistupuje k tabuli a píše: „Já se nebál přijít, žádám tedy o slovo.“ Ozve se ještě větší řev. Muž tedy dál píše na tabuli důvody svého postoje. Rozlícené studenty to nezajímá. Jen jeden prý na tabuli rovněž napíše: „Na něm (na onom muži) by se ani Hilsner české krve nedořezal.“ Muž odepíše: „Žádám fakta, ne šípovské fráze.“ Marně, odpovědí je nenávistný řev. Muž vzpřímeně opouští posluchárnu.

Další scény by nějakým způsobem zachycovaly jeho soudní a parlamentní vystoupení, jeho klidnou argumentaci, jeho energickou, ale s rozvahou konající povahu. A také davovou nenávist, kterou kolem sebe právě tímto vzbuzoval. Důležité by bylo zachytit štvanici, která se právě s polenským procesem, zvaným také hilsneriáda, rozvinula do nebývalé šíře. Ten muž by o sobě četl, že je zrádce, zaprodanec, ničitel národní věci. Trochu ironicky by se možná usmíval, když by si po sobě už posté četl, že ho „nemohla zrodit česká matka“, jak to už před patnácti lety napsala jedna ctnostná česká spisovatelka. To bylo v souvislosti s takzvaným bojem o Rukopisy a i teď jde vlastně o totéž. O potřebu postavit se kolektivnímu sebeklamu, který je v zájmu „národních zájmů“ ochoten obětovat pravdu (ve sporu o takzvané Rukopisy) a nyní třeba i člověka, chudáka a budižkničemu Hilsnera. Protože jsou to přece Židé, kteří otravují naši národní duši a ochromují její tělo, jsou to Němci, kteří nás chtějí obrat o kulturní identitu, byť by měla být vylhaná a padělaná. Hlas té doby, zosobněný v křiku ulice, ale i v komentářích různých plátků, zněl jinak než principy a zásady, ze kterých čerpal tento muž. Pro něho byla pravda na prvním místě a sílu k hájení této pravdy čerpal z idealistických, náboženských pohnutek.

Protivníci ho s výsměchem nazývali „apoštolem humanity“, „samozvaným českým Zolou“, propagátorem „vybledlé ideje všelidství“. Už tehdy, před sto lety, byly silným hlasem vysmívány jeho „ideály humanitní“, jeho představa vzájemné spolupráce národů, které spolu soutěží jen o uskutečňování všelidského dobra. Už tehdy bylo frekventované slovo „pseudohumanista“, a kdyby ten muž někde použil vedle sebe slova „pravda a láska“, jistě by mu to jeho odpůrci s výsměchem léta připomínali. Protože, jak napsal jeden vlastenecký list: „Ideálem moderního člověka nemůže býti a dávno není svět tupého míru a humanity usušených stínů, ale svět silných, své snahy chránících a pro své snahy zápasících.“ Tento svět „moderních lidí“ se už pomalu sešikovával v řady a vydával se na pochod, na jehož konci byly pece Osvětimi.

Ale muž, o němž by byl ten film, byl na zvláštní, nejisté a de facto okrajové postavení v české společnosti zvyklý. Byl to svým způsobem výstřední, individualistický intelektuál, který sice měl své přívržence a přátele, ale v celku národa to byla spíše marginální skupinka, excentrických a od lidu prý odtržených individuí. Jeho filozofické spisy byly naprosté většině nesrozumitelné a profesorské; a i ty, kteří se pokoušeli je přečíst, mohly odpuzovat stálým zdůrazňování nutnosti zakotvení života ve víře, hledání religiózního základu všeho chování. Pro konzervativce byl nepřijatelný tím, že svého Boha hledal mimo církve, liberálům se nelíbily jeho sociální představy, radikální socialisty zase odpuzoval svou kritikou marxismu a násilné revoluce. Na politika byl příliš vzdělaný a se sklony k teoretizování, na profesora příliš rozptýlený do světa. V cizině byl respektován jako představitel moderního, znenadání se objevivšího češství, o kterém do té doby slyšel málokdo, doma byl více než polovinu života považován za kuriozitu, pro menšinu obdivuhodnou, pro většinu podezřelou. Ten muž byl vlastně sám, cizinec mezi svými, pro které se však spíše rozhodl, než že by do nich zcela se vším všudy patřil, vždyť jeho nepřátelé měli pravdu, když jedovatě psali, že s jeho národním původem to je všelijaké.

Ten film by pak zřejmě musel objet půlku světa, byly by v něm asi bojové scény, nějaké ty přehlídky legionářů, řečnění v Americe a pak cesta přes Atlantik zpět do vlasti. V Praze zatím připravovali bouřlivé uvítání „Osvoboditele“. Ten muž prý při uvítacích projevech vypadal vyčerpaně, měl horečku, ale dojat byl k slzám. Nasedl do automobilu a uprostřed květin a vlajkoslávy sjížděl dolů po Václavském náměstí. V posledním záběru zahlédne, jak mezi jásajícími studenty jsou i ti, kteří na něho před pár lety zběsile řvali. Masaryk se mírně a spíše trpce usměje.

Illustrace: Martin Velíšek