Předseda vlády Topolánek při vzrušné debatě o zřízení Ústavu pro výzkum totalitních režimů (zní to trochu jak z Havlova Pokoušení) vzpomenul politické vězně padesátých let. A řekl, že už oni sami, jejich životní oběť a statečnost, jsou důvodem, aby taková instituce vznikla. S tím nelze než souhlasit, ba je to dojemné a správné.
Do vedení onoho ústavu nebudou mít přístup předlistopadoví členové KSČ. Vypadá to jaksi spravedlivě, ale jen tehdy, zapomene-li se, jak vypadaly dějiny této země. Komunistická strana byla v průběhu času proměnlivou institucí, která své členy přežvykovala, vyplivovala, stravovala. Někdo jí zaskočil v hrdle a ona ho vydávila, jiný proplul jejím trávicím traktem až do análu. Dějiny totality jsou rovněž dějinami požírání vlastních dětí a dějinami vzpour souputníků. Jen zaslepený nebo nevědomý člověk nerozlišuje a nevidí rozdíl mezi komunistou 60. let, příštím disidentem - a mezi současným Filipem nebo kariérním komunistou pozdní totality, který pak třeba udělal kariéru v opačném světonázoru. Ale budiž, má to být tedy ústav jaksi čistý a neposkvrněný, panensky nekomunistický. Lze se však obávat, že tak bude i přijímán, ne tedy jako vědecký ústav, ale jako moralistní demonstrace. Nebude se tam provozovat nezávislá věda, ale politická hygiena.
Shodou okolností v tytéž dny poslanci vybírali patnáct uchazečů o členství do Rady České televize. Ta, jak známo, je natolik důležitá, že ji musí mít strany a politici pod kontrolou, což vede k její soustavné bezmoci a stálým krizím v ČT. Dva měsíce před výběrem napsala Konfederace politických vězňů (KPV) dopis poslancům, v němž navrhla změnu mediálních zákonů a doporučila čtyři kandidáty do Rady České televize, důvěryhodné osobnosti z veřejného života. Na dopis jim nikdo neodpověděl a poslanec za ODS Petr Pleva se nechal v tisku slyšet, že poslanci nebudou podléhat nátlakovým skupinám – těm, kterým premiér Topolánek při jiné příležitosti pateticky „podlehl“. Výběr dopadl tak, jak je zvykem: strany si opět prosadily řadu svých věrných strážců ne-veřejnoprávnosti, svého dozoru nad televizí, své truchlivé figury, třeba nesmrtelného cenzora Miloslava Kučeru.
Ze čtyř osobností navržených Konfederací neprošly dvě: bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl a spisovatelka a signatářka Charty 77 Tereza Boučková. Jde o zcela jiný typ lidí než poslanci Pleva či Jandák. V tom mají pravdu. A lidé z Konfederace by měli vidět potvrzení, že totalitní mentalita (strach před svobodnými lidmi) není vždy jen značkou strany, která ji má jaksi v popisu práce. Tedy komunistické.
