Jitka Boučková: Škola hrou, ale s pravidly

Poslední dobou se debatuje o chování žáků ve školách. Že se mnozí jaksi „vymkli“: dovolí si takřka cokoli. Kantoři na ně „nemají“. Takové děti neuznávají nikoho. Jak je usměrnit?

Učitel má vůči drzému dítěti jen chabé páky: poznámky, důtky, dvojky z chování. To takoví „oražení“ sígři vážně neberou. Fyzické tresty (facky, rákoska) jsou zakázané a sezení po škole a vykonávání prospěšných prací, které nedávno veřejně doporučil psychiatr Cyril Höschl, lze nařídit jen se souhlasem rodičů. Jenže shánějte rodiče, aby dítě zůstalo po škole hned. A když je i dostihnete, často nebudou souhlasit.

Na spolupráci s matkou či otcem zlobivce se kantor nemůže spolehnout. Rodiny „potížistů” často stojí proti škole. Učiteli pohrdají a rádi je školí (aniž mají pedagogické vzdělání), jak učit, jak hodnotit, kolik úkolů dávat. Hlavní potíž je v tom, že takoví rodiče zhusta sami svého synka (řidčeji dceru) nezvládají, nepředstavují pro něj autoritu. Nemají na něj čas, nevychovávají ho a tuhle práci nechávají na škole, aniž jí ovšem pomohou. Přiznat: „Ano, moje dítě je fracek“ je ani nenapadne. Tím by přiznali i to druhé: My jsme se na něj vykašlali. Jeho úctu a lásku si pak kupují drahými dárky (mobily, hry, oblečení) a tím, že spolu s ním neberou školu, která po klukovi – snad poprvé v jeho životě – něco chce, kde něco musí, vážně. Podle nového školského zákona má škola žáky i vychovávat! Žádné účinné pravomoci k výchově ale od zákonodárců nedostala; hrubá chyba. Školský zákon „chápe“, že děti jsou vychované čím dál méně, ale odpovědnost hází výhradně na učitele. Jenže učitel nemůže nahrazovat rodiče, on přece učí. Mělo by být jasně deklarováno, že za chování dětí zodpovídá matka a otec. A škola má být ze zákona tak silná, aby rodiče problémových dětí dokázala donutit ke spolupráci. Ponechání žáka po škole, úklid za trest – to by mělo být to základní, po čem může učitel okamžitě sáhnout. Ale také vyloučení z akcí, jako je škola v přírodě, školní výlety, cesty za kulturou. Dnes to nejde, je to „šikana dítěte“. Jenomže i za sígra nese učitel právní odpovědnost! A přitom takové dítě představuje riziko. Pomohlo by i to, kdyby snížená známka z chování zásadně zkomplikovala přijetí žáka na střední školu. Na to rodiče přece slyší: náš Patrik musí mít vysokou.

Stále více se propaguje Komenského „škola hrou”. Učit se má hravě, zábavně, žáky motivovat. Skvělé. Ale každá hra má svá pravidla: uděláš faul – jdeš ze hřiště. Tohle si musejí žáci  a také jejich rodiče uvědomit.


Autorka je bankovní lektorka a němčinářka