Pořád je člověk překvapován. Nečekaný zážitek může přinést i periodikum Česká literatura. Zužující se odborné kruhy tento "časopis pro literární vědu" dobře znají, vědí, že je vydáván šestkrát ročně Ústavem pro českou literaturu. A snad ho i čtou.
Do čísla 4/2016 zařadil vedoucí redaktor Petr Šámal (jistě tak neučinil za zády redaktorů Jana Linky a Richarda Müllera, potažmo tajemnice redakce Markéty Holanové) studii Lenky Křížové nazvanou Genderové konstrukty v korespondenci Karla Havlíčka. Sedmnáctistránkový článek nevznikl tak, že by Havlíček zaujal pisatelku jaksi sám od sebe. Tak už se dnes nebádá. "Text vznikl v rámci projektu GA ČR č. 406/12/0691 Korespondence Karla Havlíčka. Při vzniku práce byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie <http://clb.ucl.cas.cz>." Jak jinak.
Autorka nejprve prozrazuje čtenářům (jistěže i čtenářkám), že ještě v 19. století "muž byl tím, kdo měl rodinu živit a navenek zastupovat", zatímco "ženě byla vymezena role hospodyně, manželky a matky". A vzápětí hned se svěřuje s objevem, byť ne vlastním, nýbrž převzatým, že v korespondenci se "výrazně projevuje subjekt autora nebo autorky". Vida ji, korespondenci!
A hop, už je u autora Tyrolských elegií: "Analýze genderových konstruktů lze podrobit také korespondenci Karla Havlíčka obsahující více než tisíc dokumentů epistolárního charakteru." Podívejme, čtenář by si možná marně lámal hlavu, jakéhože charakteru jsou dokumenty v Havlíčkově korespondenci. A ony jsou charakteru epistolárního! Od takového textu už se neodtrhnete.
Objev na objev. Třeba: "I když většina listů byla adresována manželům Havlíčkovým společně, o některých záležitostech se student Havlíček zmiňoval pouze matce, zatímco otci měly (v některých případech dočasně) zůstat utajeny". Nu, asi bychom si měli říkat pravdu, natáčet skutečnost tak, jak si to (nejen) "genderové bádání" žádá, je počínání pošetilé. V edici Miloslava Novotného Havlíčkovy synovské listy ze studií, s níž vědkyně pracuje, je celkem uvedeno 64 dopisů Karla Havlíčka rodičům, vedle nich čtyři adresované pouze otci a šest pouze matce. A z oněch šesti je jen v jednom prosba, ať si matka nechá informaci (o nezdárném Františkovi, na něhož si bratr Karel stěžuje) pro sebe ("Nechtěl jsem tatínkovi nic psát..."). Proč nám to autorka neřekne sama? Snad že to celé je ve skutečnosti málo "genderové"?
Metoda vytrhávání z kontextu je stará a stále krátkozraká. Autorka připomíná, že Havlíček "vstoupil na počátku čtyřicátých let do arcibiskupského semináře. Tehdy napsal rodičům: 'Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství' (NOVOTNÝ 1941: 111-112)." Čtenář tedy znovu sáhne po výše již citovaném Novotném, nalistuje si strany 111 a 112 - a v údivu pootevře ústa. Uvedená slova sice Havlíček skutečně napsal, jenže ironicky! Je to celé takto: "Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořádku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství. Arcibiskup je rozumný člověk, můj profesor náboženství mě doporučí a to, myslím, jest nejpřímější a nejlepší cesta." Co z toho plyne? Že Havlíček nechtěl, aby mu "baronka Kučerová" (havlíčkovští badatelé dodnes nevědí, o koho šlo, snad o manželku německobrodského starosty) zjednávala protekci. A ulevil si jízlivostí ("ženské, jež asi ničemu nerozumějí"). Hle, "generový konstrukt", volá vítězoslavně paní či slečna Křížová. Proč to dělá?
Konfuzní psaní. Vědkyně například píše "Weidenhofferová" i "Weidenhoffrová" (Havlíčkova první snoubenka). Pravda, v havlíčkovské literatuře toto různočtení také existuje, leč bez vysvětlení v jednom článku, to je kuriozitka. "Biedermeierová morálka" bude zřejmě biedermeierovská, že ano? O to nic, zato "JANÁČKOVÁ-MERTLOVÁ" a dvakrát "JANÁČKOVÁ-MERTOVÁ" (resp. JANÁČKOVÁ, Jaroslava - MERTOVÁ, Věra") jsou boty už zcela neomluvitelné, jaké se v odborném časopise objevit nesmí. S žádnou Mert(l)ovou Jaroslava Janáčková výbor "z listáře, zápisků a vzpomínek" (Strmé cesty, 1990) nepřipravovala. S Věrou Menclovou ano, to je jiná.
"Havlíčkovu korespondenci, která je v mnoha aspektech jedinečným historickým pramenem, lze číst různě," uzavírá badatelka Křížová. "Jedním z relevantních přístupů zůstává náhled pomocí kategorie genderu." Opravdu? A co místo takového neplodného výzkumu raději korespondenci Karla Havlíčka Borovského v úplnosti vydat ve vzorné edici?! "V rámci projektu GA ČR", to dá rozum.
