Pátečník Jaromíra Slomka
Karel Poláček stále cenzurovaný

V Radioservisu to asi mysleli dobře, když si řekli, že vydají ve formátu MP3 četbu románu Karla Poláčka Hlavní přelíčení. Věděli, že ani nemusejí shánět (tudíž honorovat) editora, režiséra, herce... Stačí z rozhlasového archivu vytáhnout starou nahrávku. Neměli to dělat.

Posluchači Československého rozhlasu mohli slyšet Hlavní přelíčení v šesti pokračováních od 29. května do 3. června 1984. Pravda, nebyl to román ve své úplnosti, jen výtah z něho, vynucený tenkrát bůhvíjakými okolnostmi, snad časovými, snad finančními. Dnes vydavatel píše, že před dvaatřiceti lety Stanislav Neubert Poláčkovu prózu "přepracoval", to však není přesné. Zredukoval ji a zcenzuroval.

Dejme tomu, že jsme se s Hlavním přelíčením kdysi setkali, máme tu knihu v regále spolu s dalšími Poláčkovými díly, avšak přece jen už jsme ji dlouho neotevřeli. A teď si dopřáváme 160 minut příjemného poslechu - jako připomínku pozapomenuté četby. Díky výkonu dobrých herců se radujeme z akustického shledání se světem Poláčkových figurek.

František Husák dal hlas železničáři Maršíkovi, z něhož se vyklube sňatkový podvodník a nakonec vrah, Josef Kemr zlidštil Maršíkova nerudného tchána Barchánka, Iva Janžurová se přesvědčivě vžila do stárnoucí služebné Válové ("šípkově rudé, vysedlé dásně, dva nažloutlé špičáky a mezi nimi modravě mléčný, porculánový chrup"). Ta, jak Poláčkovi čtenáři vědí, naletí na inzerát: "Inteligentní muž zda najde dívku nebo vdovu, kt. by menším věnem vládla? Podob. vítána, ne však podm. Jen vážné nab. pod zn. 'Státní zaměstnanec - novému životu vstříc' do adm. t. l."

Obětujeme-li 160 minut nutných k přehrání celé desky ještě jednou a současně otevřeme knihu, užasneme. Tady se škrtaly nejen celé odstavce, což je pro zkrácení příběhu nutné, zde se velmi úzkostlivě odstraňovala i jednotlivá slova, jež by v roce 1984 mohla způsobit - co vlastně? Hněv "vedoucí síly"? Vyhazov pro všechny, kdo se na rozhlasové četbě podíleli? To sotva, vždyť Hlavní přelíčení vyšlo dvakrát i za komunistů (1956 a 1969), bylo běžně dostupné ve veřejných knihovnách.

V Československém rozhlase roku 1984 (a pohříchu i dnes na desce z Radioservisu) se neřeklo, co stojí v románě: "Má tam zahradníka, Rusáka běžence, ale věci rozumí", to, holenkové, pr. Natož "Moskali zabráli a nazad pojechali". Přeskočit taková choulostivá místa bylo bezpečnější. "Papírový" Maršík "o ruské zemi, která oplývala kořalkou", mluví i na ni myslí, "zvukový" Maršík Rusko vůbec nezná. Jeho vzpomínky na to, "jak užíval s děvčaty v ruské zemi", byly nahrazeny vzpomínkami na to, "jak užíval na frontě s děvčaty".

"Wilsonovo nádraží" v roce 1984 až příliš čpělo první republikou, a tak se z něj stalo "hlavní nádraží". Poláček napsal: "Agenti tajné policie museli tudíž chodit dům od domu po celých Vinohradech...", v rozhlasovém sestřihu není po agentech ani stopy. Poláček: "Ten mu to dává, co? Gustíčko!" Mohlo se slovo "gustíčko" dostat do rádia? Kdepak! To by přece... Z knižní "účetní u americké půjčovny filmů" se stala rozhlasová "účetní u půjčovny filmů", asi aby posluchač v orwellovském roce nedostal literární (!) informaci, že něco takového v Praze mezi válkami existovalo.

Horlivý upravovatel klasického díla šel tak daleko, že odstranil i zmínky o tropickém ovoci, v "reálném socialismu" na trhu dostupném jen vzácně. Poláček si všiml boudy "s lepkavými cukrátky, limonádou a pomeranči", nahrávka vynechává nejen sortiment, ale pro jistotu celý objekt. Spisovatel si však s boudou či boudami nedal pokoj, Maršík "klusal po silnici, kolem spících bud, které nabízejí výletníkům lepkavá cukrátka, pomeranče, limonádu i scvrklé uzenky", a tak nahrávka pomeranče jednoduše z příběhu odstranila: "lepkavá cukrátka, limonádu a scvrklé uzenky".

Poláček ten obraz opakoval přímo obsedantně ("lepkavá cukrátka, pomeranče a šumící limonády"), a proto bdělý cenzor vyměnil "nevhodnou" komoditu za přijatelnou: "lepkavá cukrátka, scvrklé uzenky a šumící limonády". Jenže Poláček potřeboval mít v příběhu ten obraz ještě jednou, leč zase maličko jiný ("kokosové koláčky, pomeranče a limonádu"), úpravce už asi zuřil, zatracené pomeranče, čert mu je byl dlužen, takže: "kokosové koláčky, scvrklé uzenky a limonádu". Je to k smíchu, nebo k vzteku?

Přání "Ať žije pan prezident!", Maršíkem zvolané těsně před popravou, šlo taky pryč, rozumí se samo sebou. Vždyť román vyšel roku 1932 a prezidentem tehdy byl... Pšt.

Co s tím? Nechat nahrávku v archivu jako svědectví o pokřivené době. Tam patří, ne na trh. Poučení? Zmrzačené Hlavní přelíčení neposlouchat, nýbrž nezmrzačené číst. Je to pořád dobrý román.