Klaus řídí destrukci ODS

Další veto Václava Klause může být pro jím jmenovanou vládu smrtící. Vetoval důchodovou reformu, tedy zákon o pojistném na důchodové spoření. Na hradních stránkách najdeme prezidentovo stručné odůvodnění, které má svou váhu, musí být bráno vážně. Ale Klausovi jde jistě o víc. Vypadá to, že se rozhodl rozštípnout ODS, zničit ji.

Jeho argumenty: "Důchodová reforma je zásadní změnou sociálního systému, který má dlouhodobý efekt a dotýká se každého občana. Proto její obsah, příprava i realizace vyžadují ve společnosti co nejširší konsensus. V tomto případě takový konsensus v odborné sféře, na politické scéně i ve společnosti neexistuje." Připomněl odmítnutí Senátem a jen těsné přijetí zákonů sněmovnou. "Silové protlačení této klíčové změny parlamentem nedává dobrou perspektivu pro její dlouhodobou udržitelnost a pro stabilitu podmínek v příštích možných politických konstelacích."

Klaus má pravdu: ideální by bylo, kdyby se na důchodové reformě všichni shodli. Kdyby ji všichni chtěli. Takového ideálu ale nedosáhneme, je to ideál komunistický - úplná jednota strany a lidu. Víme dobře, že ten ideál byl podvod. Jednota se dá jedině vnutit, žádná jiná neexistuje. A je snad těsná většina ve sněmovně "silové řešení"? Co je na tom silového? Nebyla mnohem silovější opoziční smlouva?

Volání Klause po konsensu na politické scéně totiž připomíná oposmlouvu: ano, tehdy předsedové ČSSD a ODS, Zeman a Klaus, našli konsensus - ke škodě celé země. Přivedli nás do kmotrosystému, který denně zažíváme.

Po pravdě, v demokratické zemi těžko jednat jinak (a to není zastávání se důchodové reformy, ta se vskutku ani expertům nezdá nijak geniální). Prostě jedna vláda nabídne své řešení a to buď projde, nebo ne.

Malér je, když vláda prosazuje zákony i proti vůli svých vlastních poslanců a voličů. A to se, jak to tak vypadá, dneska speciálně v ODS odehrává. Klaus má z modré strany přesné informace a umí jich využít.

Další prezidentův argument: "Vládní projekt důchodové reformy, především vytvoření jejího tzv. druhého pilíře, tedy individuální dobrovolné důchodové spoření v privátních fondech, se navrhuje spustit v době, kdy finanční krize odhalila rizika a podlomila důvěru v dlouhodobé kolektivní investování, kdy se obdobné systémy ve světě a především v zemích okolo nás dostaly do těžké krize a jsou zpětně znárodňovány či podstatně modifikovány a kdy celková ekonomická situace a především její perspektiva není příznivá. V takové situaci je spuštění této reformy hazardem s důvěrou občanů, hazardem se stabilitou důchodového systému a hazardem s veřejnými i soukromými financemi."

Tady Klaus nabízí pěknou porci neklausovského pohledu; de facto přiznává, že jedna část trhu (kolektivní investování) se hroutí, nebudí důvěru a zavádět ji do důchodů je dokonce HAZARD. To je samozřejmě zásadní rána důchodové reformě, kterou okamžitě a s obří chutí použije celá levice. Klaus jí tady podivuhodně nadbíhá, nahrává, jako by se již připravoval půdu na budoucí jednání o spolupráci...

Třetí výtka: "Obtížně odhadnutelné jsou i dopady zavedení druhého pilíře na dnešní průběžný důchodový systém, na němž je a v dalších desetiletích bude jak současná generace důchodců, tak generace těch, kteří se důchodovému věku blíží, plně závislá. Jeho schodek se tím prohloubí. Financovat ho dalším a dalším zvyšováním daní není únosné."

Tahle pasáž, opět velmi vážná výhrada vůči změně důchodového systému, by se mohla jmenovat JIŽ ŽÁDNÉ REFORMY, nechte to při starém. Nutno připomenout, že stát na průběžný systém přestal mít peníze. A dobré je připomenout ještě jednu věc. Když se začalo projednávat zavedení druhého pilíře, Václav Klaus přišel s tím, jak si on představuje penze: průběžný systém by byl jen cosi jako záchrana před nouzí, jakási sociální dávka pro chudáky. A jinak by si každý musel na důchod našetřit sám, postarat se o sebe.

Podivuhodné je, jak bleskově se ke Klausovi přidali ódéesáčtí "rebelové", poslanci Petra Tluchoře. Vypadá to jako koordinovaná akce, kterou Hrad v podhradí potichu řídí. A jejím cílem, je to čím dál zjevnější, nemůže být nic jiného než rozštípnutí ODS. Část se přiklání a přikloní ke Klausovi, případně k jeho novému, posthradnímu projektu.

V první půli 90. let minulého století, v letech po pádu bolševismu, se Klaus mezi lidmi těšil pověsti budovatele, tvůrce. Teď začíná mít pověst zavilého ničitele, muže destrukce. Vše se mění. I Klaus.