Očima Martina Hekrdly
Klaus se bojí

Jak si tak Václav Klaus stříhá na Hradě metr svého prezidentování, někdy se trefí do černého; jistěže se sebezapřením, ale je to nutné v úsilí nezmizet příští rok z politiky do důchodového zapomnění. Klaus například chce, aby mu garantovali, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi neprolomí hranici 25. února 1948. To však předkladatelé při dobré vůli garantovat nemohou; ten zákon je - vyjádřeno typickým klausismem - jedna velká negarance (nehledě na bajky Národní ekonomické rady vlády, že přinese do státní kasy 28 miliard navíc). Druhá významná trefa je Klausovo vyjádření ke středečnímu vyhazovu policejního prezidenta Petra Lessyho ministrem vnitra Janem Kubicem. V tu středu se možná lámalo víc než jenom týden.

Pan prezident - byť tak nějak mezi řádky a bezděčně - označil pana premiéra za lháře. Zatímco totiž Kubice předváděl ochotnickou komedii o tom, jak mu bylo Petrem Nečasem vyčiněno, že si nenašel pár vteřin k hlášení nahoru o vítězství zdravých sil nad tím lotrem Petrem (Lessym), Klaus si nenechal pro sebe své mínění: Lessy letěl z funkce i od policie "jistě s vědomím premiéra", řekl. Ano, po Nečasovu zdůvodňování, proč - tehdy ovšem za Klausovy bleskurychlé spolupráce - sestřelil Jiřího Pospíšila z postu ministra spravedlnosti s falešnými důvody na rtech, českému premiérovi mnozí už nevěří ani to, kolik je hodin. A už vůbec ne, která bije.

Je mu to jedno. Čemuž se i ten Klaus opravdu, ale opravdu diví. Vždyť jsou to přece všichni - i ten Kubice, natož Nečas nebo třeba Kalousek - politikové. Vždyť se pohybují, jak zní pravdivé klišé, na politické scéně a ve světle ramp. A oni klidně řádí jako posedlí a s chřípím rozšířeným zrovna (zdůraznil Klaus) "v předvolební atmosféře", kdy mají parlamentem protlačit (znovu Klaus) "významné zákony", významné ovšem - odhlédneme-li od konfliktu kolem daní - pro pravici.

Je jim to jedno. Jako by jim tenhle stát patřil. Jako by se jen báli o ztrátu tohoto vlastnictví. A byli ochotni zdůvodnit svoji držbu čímkoli, v krajním případě snad i přestupem k islámu a právu šaríja.

Virtuální realita

Jsou tací "nestranní" pozorovatelé politické scény, kteří uznávají, že takový obraz politiky vypadá strašně a že se pak z vyhlášených padouchů stávají lidoví hrdinové. Titíž pozorovatelé však s pečlivostí hodinářů rozebírají, jak Pospíšil zabředl do justiční mafie, s kmotry sedával loket na lokti a způsobil možná škodu republice nějakým barákem ve Vidnavě. Ve vězeňství že vskutku neušetřil a ještě ke všemu zpatlal nový občanský zákoník, z nějž se tato země asi už nikdy nevzpamatuje.

Pokud jde o Lessyho, je nám připomenuto, že ho přivedl užvaněný televizák Radek John a navštěvoval bezpečák Pavel Moroz. A vůbec: Co je to za šéfa policie, který si nenahrává údajně zastrašujícího vicepremiéra? A to platí i pro vás, Mazánku Jiří, vyšetřovateli kauzy CASA! Pak vypadáte oba jako estébáci. Neboť Miroslav Kalousek, kultivovaný rétor, by přece kuřeti neublížil. Nikdy nikoho neprovokuje, ani odboráře. Natož policisty nebo státní zástupce, které nezištně školí z výkladu práva. A jestliže před sebou cosi zametá, pak jenom proto, aby nezašlápl ani mravence.

Jan Kubice je v tomto žánru portrétován jako pan Pravdomluvný, Spravedlivý a Nestraník, jenž - kdyby jen mohl - už by dávno vykořenil veškerý zločin na Zemi. A vlevo vpravo by nehleděl. Zlatý prach z andělských křídel valí se do českých obýváků, jakmile se jen zjeví na obrazovce, a s pohledem vlídného taxikáře většinou vědoucně mlčí. Určitě ví, co je cinknutý taxametr.

Od jevů k bytí

V politice však nezáleží na tom, jaké literární skvosty její aktéry vynášejí do nebes anebo odsuzují k mukám pekelným. Dokonce ani na tom nezáleží, zda se to či ono doopravdy v detailech událo anebo jak byl nějaký krok či proslov doopravdy zamýšlen. Recenzenti billboardů by měli vědět, že v této sféře záleží hlavně na tom, jak se věci jeví - další pravdivé klišé - široké veřejnosti.

Jeví se, že Jan Kubice odvoláním Petra Lessyho uspěl s modelem podřízenosti policejního prezidenta výkonné moci, o nějž se pokusil už Pospíšilův nástupce Pavel Blažek vůči nejvyššímu návladnímu a v rámci licitace kolem jmenování Lenky Bradáčové. Jeví se to tak, že Jan Kubice už podruhé zasáhl do dvou základních pilířů demokratického státu: do volebního procesu jako zásadně nezkresleného projevu názorů, zájmů a vůle občanů (2006) a do principu dělby moci, do brzd a vyvažování politického systému (2012). Jeví se to tak, že všechno zastrašování, všechna šikana, odvolávání z funkcí a účelová obvinění trestněprávní povahy mají podobu boje různých mafií mezi sebou. Anebo široce založené sebeobrany spojených kmotrů proti zbytkům slušnosti ve státních strukturách.

Celkem vzácné jsou doby, v nichž to, co se už jeví většině lidí, je zásadně odlišné od toho, co jest. Možná se Václav Klaus, jenž nedávno v jiných souvislostech mluvil o sebevražedném jednání vlády, už trochu bojí.