Očima Marka Přibila
Kloktat Bursíka

Kloktat dehet je vynikající román Jáchyma Topola. Hrdinům chybí heroismus a mají nedostatek vyšších ideálů; jsou nástrojem k dosažení cizích cílů. Jakýsi neposedný neuron v hlavě mně hlásí, že mi tak trošku, jenom maličko, připomínali svého času právě některé členy strany, za niž chce Topol nyní kandidovat do senátu.

Stranu zelených v roce 2006, kdy získala 6,29 procenta, vyhouply do sněmovny nejen překvapivé hlasy městských liberálů, původních voličů Unie svobody, ale především čerstvých vysokoškoláků otrávených poměry v českém politickém rybníku.

Zelení - tehdy tabula rasa - přesvědčivě vzkazovali (tak jako o čtyři roky později Věci veřejné): "My to bahno v české politice vyčistíme." O program zas tolik nešlo. Spíš o příslib nového stylu - o slib slušnosti, což zabralo.

S vládním angažmá se ale zelená elita - Martin Bursík, jeho přítelkyně Kateřina Jacques a později i Ondřej Liška - začala namísto čištění sama přiživovat v kalu politických sinic. Co všechny ty jejich ústupky, kvůli kterým řadoví zelení ztráceli tvář? Co ta rezignace na prvky přímé demokracie, Bushův radar, trpění Jiřího Čunka ve vládě? Co to politikaření, jímž si vykoledovali krach hned v následných podzimních krajských volbách?

Teď strana zažívá jistou renesanci, dokonce sympatickou - díky jménům kandidátů do senátu, jakými jsou Eliška Wangerová či právě Topol. Těm lze jen fandit. Zároveň však doporučit přečíst si nedávný rozhovor v TÝDNU s Bursíkem, jenž se už zotavil po klíšťové encefalitidě a hodlá se vrátit do politiky; Liškova SZ jde prý moc doleva a on s tím přece musí něco udělat.

Rozhovor je to výtečný, neboť z něj mrazí. Tento člověk, Bursík, který se tak lačně přisál k někdejšímu premiérovi Mirku Topolánkovi a byl spoluzodpovědný za vládní kroky, se nyní od všeho spjatého s Topolánkovým kabinetem distancuje, jako kdyby v něm snad ani neseděl. "Jakékoli ideje se vytratily, je to čirý pragmatismus. Cynismus. Korupce," zoufá si nad stavem dnešní společnosti a upozorňuje, že s odstupem začíná chápat, že vznik tehdejší koalice nebyl možná úplně čistý: "Už bych do toho nikdy nešel a vnímám to jako svoji největší chybu."

Vzpomínám, jak se ještě nedávno Bursík i Liška "prsili" v luxusních oblecích na životním prostředí a školství, kam je Topolánek přijel pochválit. Jak si Topolánka pozvali na volební kongres, kde chtěli společně čistit Augiášův chlév po aféře Morava. A myslím, že dokud budou mezi zelenými lidé připomínající Topolovy hrdiny, ať loutkáře, či loutky, nezbývá než prozaikovi a básníkovi popřát, aby jednou nakonec nekloktal sám. Aby nekloktal Bursíka.