V první české přímé prezidentské volbě zvítězila za pomoci dokonale použitých nástrojů politického marketingu forma nad vyprázdněným obsahem. Hovořím o kampani Karla Schwarzenberga.
Ale celá ta věc je daleko složitější (ďábelštější), než by se mohlo na první pohled vůbec komukoli zdát. Abychom pochopili i pohled druhý, je naprosto nevyhnutelné nejprve definovat, co je to vlastně kýč. Úplně nejlépe nám k tomu poslouží román Nesnesitelná lehkost bytí.
Virtuální kopie
Milan Kundera zde předkládá definici kýče jako druhé slzy: objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením "To je krásné!", ale s úvahou "To je tak krásné, že nás to dojímá!"
Jestliže jsme porozuměli definici kýče, je třeba pochopit význam slova "simulakrum", jež použil filozof Václav Bělohradský právě v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní. Zjednodušeně je řeč (vyjdeme-li z díla francouzského filozofa Jeana Baudrillarda Simulakra a simulace) o virtuální kopii neexistujícího originálu, respektive o kopii, jež je reálnější než skutečnost.
A přesně takovouto virtuální kopii se v případě Schwarzenberga podařilo vytvořit kreativnímu týmu "imagologů" (další Kunderovský termín), který knížeti připravoval kampaň. Jen pro doplnění, ale je to důležité: imagologové vytvářejí systémy ideálů a antiideálů, které ovlivňují naše chování, naše politické názory a estetický vkus, barvu koberců i výběr knih stejně mocně, jako nás kdysi dokázaly ovládat systémy ideologů.
Ale pokračujme: ze Schwarzenberga, prezidentského kandidáta TOP 09, ministra zahraničí a prvního místopředsedy nejhůře hodnocené české polistopadové vlády, udělal tento tým bytost nepolitickou, bytost imaginární, bytost, do níž implantoval systém ideálů, kterým lidé tak rádi podléhají. Mladým pak tohoto politika naservíroval v líbivém retro obalu za pomoci prvků pop artu.
Černého Mona Lisa
Málokdy jsem viděl něco idiotštějšího a trapnějšího než pěvecké vystoupení českého PEN klubu Kníže má k lidu blíže na motivy budovatelské písně Budujeme. Ale k pochopení druhého pohledu, o němž hovoříme, je nesmírně důležité. Vzniklo totiž nikoli na podporu Schwarzenberga, jakkoli jsou o tom spisovatelé včetně Ludvíka Vaculíka přesvědčeni, nýbrž na podporu výtvoru umělce Davida Černého, spoluautora a podle viditelných znaků hlavního imagologa Schwarzenbergovy kampaně.
Černému (a nejde o nadsázku) se podařilo stvořit zatím největší umělecké dílo jeho dosavadního života, které překoná jen stěží. A toto je ten druhý pohled, o němž hovoříme. Název díla zní Karel Schwarzenberg for president. Černý v něm zkombinoval nejen film Matrix, zabývající se možnostmi simulaker, s českou komedií Vesničko má středisková natočenou režisérem Jiřím Menzelem v roce 1985 podle scénáře Zdeňka Svěráka (oba jsou příznivci Schwarzenberga), ale i punkové Sex Pistols, sociální sítě, média, umělce.
A toto dílo - dílo o virtuální kopii neexistujícího originálu, ke které se stavíme s úvahou, že je tak krásná, až nás dojímá - obsah má. Samozřejmě na rozdíl od samotného Karla Schwarzenberga, který žádný obsah nemá, jenž je pouhým figurantem (ani odvolit sama sebe neumí), Černého Monou Lisou a jemuž bude možná odměnou křeslo na Hradě za to, na co byl s to přistoupit.
Součástky
Pokud Češi Černého dílu alespoň zčásti porozumí, stane-li se zrcadlem jich samých i společnosti, ve které ve skutečnosti žijí, tak po umělci jednou také pojmenují letiště. Nikdy se totiž nikomu tak výstižně a tak výjimečně lehce nepodařilo popsat polistopadovou historii České republiky jako jemu.
A jestliže jeho dílo (virtuální kopii, reálnější než skutečnost, kopii, jež je zároveň kýčem, který dojímá až natolik, že dokáže ovlivňovat dějiny, chod státu i životy nás samých) nepochopí, nechť jsou i nadále jednou z jeho součástí (součástek).
