"Grammy je rasistická!" Komentáře v tomto duchu se na internetu objevily bezprostředně po letošním udílení výročních hudebních cen, které proběhlo 12. února. Důvod? Hlavní "gramofonky" si odnesla běloška Adele a ne Afroameričanka Beyoncé. "Diskuse" na toto téma je však zbytečná.
Adele v klíčových kategoriích (píseň roku, album roku...) zabodovala songem Hello a deskou 25, Beyoncé soutěžila s kolekcí Lemonade. Které nahrávky jsou lepší? O to tady nejde. To, že je někomu nebo něčemu udělena Grammy, znamená jen jednu věc: že se na tom podle určitých pravidel statisticky shodli určití hlasující. A platí to o každých větších výročních cenách.
POROVNEJTE SAMI OBĚ SHOW Z LETOŠNÍHO VYHLÁŠENÍ GRAMMY:
Grammy nefunguje tak, že se nějací ctihodní mužové a ženy sejdou a domluví, že "to teda dají té bílé holce a ne té černé". Takhle prostě hlasování dopadlo, stojí za ním konkrétní hudební nabídka toho roku, motivace jednotlivých aktérů plus důvody, proč o cenách rozhodovali právě oni. Jde o komplexní mechanismy, jejichž prostřednictvím se do výsledků promítá duch doby. Pokud se někdo rozhodoval na základě barvy pleti, jeho věc, prokazatelné to není a trestné taky ne. Ani Oscary nevyhrávají filmy nejlepší, nýbrž ty v daný rok "nejoscarovější". Navíc, vést diskusi o vítězství v kategoriích, v nichž je nominován i Justin Bieber, je vůči ostatním zúčastněným umělcům poněkud nedůstojné.
Chudák Beyoncé má na výroční ceny prostě pech. Když místo ní na udílení MTV Awards v roce 2009 zvítězila Taylor Swift, raper Kanye West vtrhl na pódium, přerušil řeč výherkyně slovy "nechám tě domluvit, ale..." a vysvětlil divákům, kdo že si tu trofej vlastně zaslouží. Nyní zase obhájci Afroameričanky vysvětlují, že album Lemonade má "hlubší" a hlavně "černošské" poselství oproti tomu, které nese deska 25. Adele se však proslavila mimo jiné tím, že odmítla splňovat klasické ideály krásy (jimž Beyoncé velmi odpovídá) a že ve své tvorbě čerpá sílu z vlastní slabosti. Měli se tedy hlasující řídit tabulkami, jaká témata jsou zásadnější než jiná?
Obviňovat Grammy z rasismu je nesmysl. V mnoha kategoriích tohoto kolosu (letos jich bylo 84!) z definice dominují černí (Rap), hispánští (Latin) nebo jinak etnicky definovaní umělci, v jiných (Country) zase bílí. Ano, v těch hlavních jsou "POC" hudebníci ("people of color", doslova "barevní") zastoupeni rozhodně méně než "bledé tváře", ale uspěli v nich v posledních dekádách třeba Lauryn Hill, Outkast, Carlos Santana, Ray Charles, v dřívějších Michael Jackson a další. Je to nepoměr. Mají se zavést kvóty?
Ještě větší virvál na pseudorasistické téma nás letos přitom ještě čeká. Na Oscarech proti sobě stanou muzikál La La Land o krásných bílých lidech a drama Moonlight o ne až tak hezkých černých aktérech. Když v klíčových kategoriích vyhraje první film, bude to označováno za rasismus. Když zvítězí druhý, bude se tvrdit, že triumfoval, "aby se neřeklo". A jestli se dočká někdo třetí nebo ceny dopadnou stylem "vlk se nažral", zazní obvinění z alibismu. Takové debaty nikam nevedou a jen kazí radost oceněným, případně jejich fanouškům. Hodnoťme konkrétní výkony, ne to, proč si myslíme, že sklidily nějaké sošky.
