Pátečník Jaromíra Slomka
Čekání na č. 2447

Letos 4. dubna uplynulo 80 let ode dne, kdy zemřel F. X. Šalda, 22. prosince si hrstka lidí, tradičně zvaná kulturní veřejnost, připomene (možná dokonce osobně na hřbitově v Praze-Hostivaři) 150. výročí Šaldova narození. Česká literárněvědná bohemistika však má vůči velkému kritikovi stále ještě jeden dluh: dokončení Souboru díla F. X. Šaldy.

K desátému výročí Šaldovy smrti všechno začalo, jenže to se psal rok 1947 a poměry byly ještě relativně svobodné. Vyšel nejprve svazek č. 2 - Duše a dílo. V roce 1948 se objevil svazek č. 1 (Boje o zítřek) a č. 9 (Studie o umění a básnících). A tak to šlo až do roku 1963, kdy vyšel svazek č. 22 (Kritické projevy - 13), avšak stále scházely svazky č. 4 (Loutky i dělníci boží) a č. 7 (Básně). Rozumí se, že spisy vycházely v letech komunistického panství v cenzurované podobě. V jaké taky jiné? Marxisté se k Šaldovi hlásili, ne však k celému. V zamlčování byli mistři světa. Po roce 1963 se čekalo 34 let (!) na svazek č. 7, objevil se v šaldovském roce 1997. Po další prodlevě, devatenáctileté (!), se dvaadvacetisvazkový soubor zkompletoval loni číslem 4. Jenže stále ještě zbývá vydat č. 23 (Kritické projevy - 14 / Dodatky z let 1898-1937), jímž by se účelově zdeformovaný obraz Šaldova odkazu konečně narovnal. Kdo čekal, že se tak stane letos k jednomu z Šaldových výročí, čekal marně. Zato už na počátku roku vyšla - v podobné úpravě jako Soubor díla - Bibliografie díla F. X. Šaldy (Institut pro studium literatury, 684 str.), zásadní pomůcka pro všechny, kteří se chtějí orientovat v tom, co Šalda napsal a publikoval, i v jeho dosud zveřejněné korespondenci.

Zkušení editoři Michael Špirit, Luboš Merhaut a Jan Wiendl navázali na práce svých předchůdců Jiřího Pistoria (jeho Bibliografie díla F. X. Šaldy vyšla roku 1948) a Emanuela Macka, jenž předložil Bibliografii F. X. Šaldy od roku 1928 do současnosti (tj. do roku 1985) ve svém nešťastném, protože editorskou autocenzurou poznamenaném výboru z Šaldovy esejistiky a drobné publicistiky Z období Zápisníku I, II (1987-1988). Trojice literárních historiků v nejlepších letech tyto bibliografie sloučila, doplnila, aktualizovala. Což jsou nekonečné hodiny mravenčí práce, neuvěřitelné piplačky představitelné snad jen pro toho, kdo něco podobného musel někdy dělat: "Usilovali jsme o to, abychom všechny evidované položky ve výše uvedených pramenech ověřili v dobových periodikách a knihách de visu (tam, kde se nám to nepodařilo, to uvádíme v příslušných anotacích), a případné chyby v předchozích soupisech mlčky opravujeme. Pokud uživatel přítomné bibliografie zjistí u některých dat oproti Pistoriově a Mackově práci odlišnosti, měl by věřit vydání, které právě předkládáme."

Ovšemže ani tento soupis není prost chyb, je to koneckonců dílo lidské. Čteme tu třeba (položka č. 1217), že Šaldův článek k 70. narozeninám Elišky Krásnohorské vyšel v Kmeni 22. 11. 1917, to bude asi pravda, jenže ve snaze o čtenářský servis se editoři zmýlili v datu spisovatelčina narození, píší 18. 11. 1848, to bohužel pravda není, má být 18. 11. 1847, Šalda přece nepsal jubilejní článek s ročním předstihem. Ale na to přijde čtenář sám. Podobně si jistě rychle domyslí, že z názvu montáže šaldovských ohlasů, připravené roku 1968 Emanuelem Mackem, vypadlo písmenko, že se sotva může jmenovat Dialog na dílem kritika (s. 683). Podobně si sám v duchu přičiní do závorky "sic" (když tak neučinili editoři) za předposlední slovo v názvu souboru šesti dopisů vydaných roku 1970: F. X. Šalda Fráňu Šrámkovi (s. 454). A taky se musí smířit s faktem, že editoři neskloňují jména André či Arne, takže píší třeba "k André Gidovi" (s. 287) či "s Arne Novákem" (s. 460). Jsou to všechno drobnosti a věcné porozumění neztěžují. Nejspíš je malicherné pozastavovat se nad nimi. Hlavní je, že moderní Bibliografie díla F. X. Šaldy vůbec vznikla a zůstává tady jednou provždy (ta Pistoriova je tu samozřejmě taky jednou provždy, jenže touto prací je překonaná, navíc narazit na ni v antikvariátech bylo v uplynulých řekněme čtyřiceti letech skoro nemožné - a to měla náklad 2000 výtisků; ke kolika exemplářům se asi nyní odhodlal Institut pro studium literatury?). Jako naprosto nutný doplněk k oněm už sedmdesát let vycházejícím Šaldovým spisům, jako svazek č. 24, ač takové označení nenese.

A s těmi výše připomenutými Kritickými projevy - 14 / Dodatky z let 1898-1937 (v Bibliografii díla F. X. Šaldy mají č. 2447, vročení 2017 a poznámku "Připravuje se k vydání") je to prý na dobré cestě.

Ústy kompetentními a dosud vždy věrohodnými, docentskými, bylo ve středu na schodech hlavní budovy Filozofické fakulty UK řečeno, že vyjdou už velmi brzy - v lednu 2018. Sláva! Pak už nikomu nebude bránit nic v tom, aby kompletního Františka Xavera Šaldu alias A. D. Laše čili J. Řapíka vulgo Pavla Kunze, Pečorina, Jana Brauna, Bedřicha Ptáčníka atd. četl a promýšlel. Je to stále velká rozkoš a slast.