Euro se stává jedním z předních předvolebních témat. Zatímco ODS chce zachovat korunu, ČSSD, lidovci, TOP 09 a STAN mají za to, že bychom s přijetím eura otálet neměli.
Zástupci politických stran nedávno na půdě Hospodářské komory ČR diskutovali mimo jiné na téma vstupu České republiky do eurozóny. Z úst Ivana Pilipa, který občas promluví z politického záhrobí a tu a tam radí lidovcům s ekonomikou, padla na obhajobu přijetí eura pozoruhodná myšlenka. "Kdyby nám někdo v roce 1991 nabídl, zda chceme místo koruny marku, zřejmě bychom neváhali ani minutu. Když nám dnes nabízejí euro, jsme zcela iracionálně proti."
Po pravdě jsem si na chvíli vzpomněl na slogany z počátku devadesátých let, kdy spolu soupeřili Valtr Komárek a Václav Klaus o způsob provedení ekonomické transformace. Tehdy se říkalo "za Komárka, koruna jak marka". Byla to reakce na nerealistické sny někdejšího ekonomického rádce Fidela Castra o (západo)německé marce za tři koruny. Něco takového bylo tehdy razantně (naštěstí) odmítnuto s argumentem hrozícího zruinování našeho hospodářství.
Měli bychom proto zbystřit, pokud někdo na podporu přijetí eura předkládá argumenty o německé marce z roku 1991. Možná si to už nepamatujeme, ale jedna země se takového experimentu zúčastnila a následky si nese dodnes. Ano, 3. října 1990 došlo ke sjednocení Německa. Ruku v ruce s tím šlo i sjednocení měny. Tehdy na tom skoro nikomu nepřipadalo nic divného. Jedním z nejhlasitějších odpůrců vytvoření měnové unie mezi východní a západní části Německa byl americký ekonom Milton Friedman. Jenže euforie a politici jeho varování umlčeli.
Nadšení bylo dokonce tak velké, že se mimo ekonomickou realitu stanovil směnný poměr pro výměnu východních marek na západní na 1,62 ku 1. Z východních Němců se přes noc stali boháči, kteří své trabanty a wartburgy vyměnili za bavoráky a mercedesy, z každého východoněmeckého balkonu rázem trčela pověstná satelitní parabola, "Ossies" si mohli dovolit drahé dovolené v zahraničí.
Euforii brzo vystřídala kocovina. Východní země vykazovaly každoročně obří obchodní deficity. Ještě v roce 1998 to bylo až 50 procent HDP bývalé Německé demokratické republiky. Východoněmecké firmy krachovaly (často záměrně, poté co je Treuhandanstalt zprivatizoval do západoněmeckých rukou), nezaměstnanost narůstala (většinu času byla mezi 15 a 20 procenty).
Propast v životní úrovni mezi východními a západními zeměmi sjednoceného Německa se nezmenšovala, a to i přesto, že ze západu na východ v letech 1991 až 2013 přiteklo podle odhadů kolem dvou bilionů eur (52,6 bilionu korun - zhruba 11 ročních HDP České republiky). Z nich šly zhruba dvě třetiny do sociální oblasti.
A pak je tu ještě jedna věc. Myslíte si, že německá Bundesbanka svou měnovou politiku prováděla s ohledem na hospodářství východních spolkových zemí? A bude Evropská centrální banka brát ohled na potřeby české ekonomiky? Opravdu bychom i dnes chtěli marku?
