Býval znám jen poměrně úzké skupině lidí, televize ho však učinila populárním i mimo řady skalních příznivců divadla Sklep. Architekt a nápaditý propagátor architektury David Vávra se rozhodl u příležitosti letošních šedesátých narozenin (nar. 9. 3. 1957) veřejně bilancovat svoje dosavadní architektonické dílo a potažmo i život.
Sám sobě - míněno obrazně - upéct dort, sám ho ozdobit svíčkami, sám je zapálit, sám je sfouknout a sám si zazpívat Hodně štěstí, zdraví...? Sebeoslavný akt, pro leckoho stěží myslitelný, neboť ležící už za hranicí trapnosti, připadá velkému dítěti Vávrovi zcela přirozený. A tak vznikla především obrázková knížka Běžet s domy (vydala GRADA Publishing, a. s., 160 str.).
Přestože Vávrův fotografický portrét zdobí knižní obálku, další snímek architektova obličeje přináší už strana 3. Obrátíme list - a Vávra na nás jukne zase. Jistě, je to jeho kniha, a tak si do ní může dát svůj portrét třeba stokrát. Další profesí je ostatně herec, tak co. Na začátku stojí jeho verše, tradičně jakoby insitní: "Architektura / Je denní hmotný chléb / Architektura / Měšťanský salón / Ba i Kristův chlév / Architektura / Na nočním stolku lampa / Architektura / V lese celta trempa / Architektury / Se celý život nezbavíš / Nakonec / Náhrobek Ti děti postaví." Proč ten přívlastek neshodný "celta trempa"? A oč se opírá jistota vyslovená pointou? Že by se mu jednou žádného náhrobku nemuselo dostat, pisatele snad ani nenapadlo. Najisto s ním počítá a je možné, že ho dětem pro jistotu předkreslí.
"David je David. Na nic si nehraje," charakterizuje architekta Lucie Havlová z Galerie Kuzebauch, připomínajíc, že Vávra své "jubileum slaví sérií výstav, které se v průběhu roku 2017 uskuteční na různých místech". Adam Gebrian poněkud nadsazuje, když tvrdí, že "Davida Vávru zná v Česku každý. A pokud tedy ne každý, tak skoro každý." Jistěže to tak není, v naší zemi žijí bez nadsázky miliony lidí, kteří tohoto pozoruhodného muže a "šiřitele dobré nálady", řečeno s Gebrianem, vůbec neznají, to však není žádná hanba - ani jejich, ani jeho. Následují vyznání dalších devíti žen a mužů ("Ráda bych mu za vše poděkovala a popřála do dalších let hodně zdraví a energie..." atd.), konečně přichází Vávrovo úvodní slovo. Své 60. narozeniny, jež zřejmě chápe jako symbolické rozhraní středního věku a stáří, jímž ovšem už dávno nejsou, bere tento šprýmař kupodivu vážně: "Šedesátka je (...) čas určité horské prémie, kdy je třeba zastavit, slézt z kola a podívat se do údolí." Proč?
Od patnácté strany si konečně můžeme prohlížet Vávrovy projekty a číst stručné autorské komentáře k nim. Pečlivá inventura je rozdělena do kapitol Novostavby, Rekonstrukce, Divadla, scénografie, Kostely, Interiéry, Trvalé expozice a výstavy, Architektonický výtvarný detail, Spolupráce s výtvarníky, Projekty, které vzala voda, Nerealizované projekty a Domy v očekávání. Vávra je tu limitován projektantským jazykem ("Energie domu se soustřeďuje do polozavřeného atria s výhledem na řeku Vltavu. Prostory jsou dosvíceny velkými čtvercovými světlíky."), snaží se ho však osvěžovat osobitou jazykovou komikou ("přemkopodlahovské tvarosloví", "nevlastní dvojče"), byť někdy příliš chtěnou ("nespočet cyklo/běžko/kánoo/pěškovýletů" - máme se smát?).
Probírku svým architektonickým archivem pojal Vávra jako příležitost ke sdělení některých velmi osobních informací (v "dřevěném kostelíku v Praze-Braníku jsem byl pokřtěn, po 12 letech jsem zde složil skautský slib, dále jsem zde byl konfirmován, oženil jsem se a byly zde křtěny všechny naše děti") i k vystavení diplomů z různých sportovních soutěží - čas maratonského běhu z roku 1999 (3:47:50) je sice jen průměrný, leč kdy jindy ho publikovat? Ale to jsou všechno jen marginálie.
Ukázky rozverného eklekticismu, Davidem Vávrou v architektuře vesele uplatňovaného, vyvolávají zásadní otázku: nebudeme nakonec hlavní odkaz tohoto roztomilého člověka nacházet nikoli v projektech jako věž Karel (jakási pozorovatelna, bezohledně vztyčená nad střechou činžovního domu v Praze-Žižkově, viz obrázek), nýbrž v archivu dobré televizní zábavy? Alles Gute!
