Nepokoje, které vypukly v hlavním gabonském městě Libreville po vyhlášení výsledků srpnových prezidentských voleb, dosvědčují, jak málo se změnilo od smrti Omara Bonga, otce a předchůdce současného šéfa státu Aliho. Především vzhledem k násilnému potlačení opozice, které mělo za následek několik mrtvých a desítky zraněných.
Jednou z příčin bylo zpochybnění výsledků voleb protikandidátem Jeanem Pingem, který sliboval sesazení prezidentské "dynastie", jež by v příštím roce měla - pokud se nic nezmění - oslavit 50. výročí své vlády. Hlavním důvodem jsou však velice nuzné podmínky téměř poloviny obyvatelstva, jež musí vystačit s dvěma až čtyřmi dolary na osobu a den, a to i přesto, že se Gabonu pro jeho ropné bohatství přezdívá africký Katar či Kuvajt. Zato vládnoucí "elita" si užívá přepychu v západní Evropě i USA, jež tak údajně oceňují loajalitu dynastie Bonga při hlasování o mezinárodních kauzách v OSN nebo ve vzájemném obchodu. Francouzský bývalý prezident Nicolas Sarkozy byl vůči Alimu Bongovi vstřícný hned po jeho prvním zvolení v roce 2009, i když i tyto volby byly doprovázeny pochybnostmi a násilnostmi. Daleko tragičtější důsledky však měl Sarkozyho voluntaristický podíl na rozpoutání útoku proti Kaddáfího Libyi, odkud dnes proudí tisíce afrických migrantů do Evropy a zbraně do různých džihádistických center. Současný francouzský prezident François Hollande je sice rezervovanější, ale řada intervencí uskutečněných během jeho vlády na africkém kontinentu také podle některých analytiků zpochybňuje proklamovaný konec "Françafrique". Nutno podotknout, že za pomalým prosazováním reforem nestojí pouze korupce uvnitř domácích vlád či tlaky bývalých kolonizátorských zemí, ale celý komplex problémů spojených s přežívajícími důsledky studené války a postupující globalizace.
Složitost uvedeného dilematu naznačuje kupříkladu výrok Omara Bonga pronesený krátce před jeho smrtí: "Lituji, že jsem více nevzdoroval Francii, která mi vnutila něco, čeho budu litovat do konce života. Válku v Biafře (1967-1970)." Ale odpovědnost za tuto krvavou občanskou válku v jižní části Nigérie se statisícovými oběťmi nenese pouze tehdejší pařížská vláda. Předcházely jí konflikty mezi četnými nigerijskými etniky podbarvované náboženskými třenicemi, zejména mezi křesťany a muslimy, přičemž v pozadí stály zájmy nadnárodních společností i obou mocenských bloků. Francie, která se cítila být dotčena kritikou Nigérie za jaderné pokusy na Sahaře, podporovala separatistický režim. Chtěla tak navíc oslabit vliv rivalitní Velké Británie v oblasti. A sám Gabon, který byl centrem takzvané Francouzské Afriky, je znám diplomatickými aktivitami, jež napomáhaly udržet francouzský vliv na kontinentu - včetně akcí s cílem destabilizovat neloajální režimy. V zájmu rozšíření svého politického vlivu v okolních zemích vydával velké sumy peněz z prodeje ropy různým významným francouzským činitelům včetně některých exprezidentů. Časopis Le Nouvel Observateur uvedl, že "finanční podporu (většinou na volby) tak získal například Valéry Giscard d'Estaing, Jacques Chirac i François Mitterrand". Ti pak navíc přimhouřili oči, když vládnoucí gabonská elita nakupovala ve Francii luxusní nemovitosti, automobily a užitkové předměty za stamiliony eur.
Současný prezident François Hollande zdůrazňuje, že je třeba s podobnými manýry skoncovat. Nejsou však za tím jen morální zásady. V první řadě potřebuje ukončit francouzské angažmá v "Centrální Africe" a chaos v Gabonu by mohl ohrozit i připravovaný francouzsko-africký summit v maliském Bamaku. Proč ale vliv Francie v Africe upadá (například právě v Gabonu se podíl francouzských podniků snížil za posledních dvacet let z 50 na 20 procent) a je nahrazován Čínou, Amerikou, Japonskem a Indií? Pomineme-li jistý amatérismus v diplomatických vztazích (datuje se od éry Giscarda a Mitterranda, kteří upozadili mimořádně úspěšného pověřence pro Afriku Jacquese Foccarta, druhý z nich dokonce ve prospěch svého syna Jeana-Christopha, jenž byl nakonec podmínečně odsouzen za nelegální prodej zbraní do Angoly), Francie nedokázala zvrátit svoji postkoloniální politiku a také se změnily některé strategické okolnosti: například uran ani mangan se již netěží v takovém množství jako dříve. François Hollande sice usiluje o demokratičtější vztahy a příznivější bilanci, což však ani dnes není jednoduché, neboť gabonský prezident je spíše obdivovatel Spojených států než frankofil. Přesto Ali Bongo během poslední návštěvy v Elysejském paláci v roce 2015 přislíbil pro francouzské podniky rezervu 30 procent gabonského trhu, což však evokuje otázku, zda se současné metody spolupráce zásadně od éry "Françafrique změnily".
Podobně složitá je situace v samotném Gabonu. Po prvních volbách Ali Bongo prohlásil, že rozdá "svůj dědický podíl po otci (odhaduje se na stamiliony eur) gabonské mládeži", ale ve skutečnosti ještě šest let po smrti "patriarchy" nebylo dědictví vypořádáno mezi jeho 53 oficiálních dětí. Normálně by se i bez toho měl Gabon topit v penězích, mít zajištěné zdravotnictví a vysokou zaměstnanost. Opak je pravdou a oproti roku 2009 se zvýšil dokonce i počet mladých lidí bez práce o čtvrtinu, na 37,5 procenta. Místní školství upadá a děti "elit" tradičně odcházejí studovat na západní univerzity. I když protikandidát Jean Ping sliboval zásadní změny a ukončení této dynastické vlády, on sám do tohoto rodinného klanu také patřil. Jeho první ženou byla dcera Omara Bonga Pascalina, s níž má dvě děti. A podobně jako ona vykonával za Omarovy vlády po celých pětadvacet let různé ministerské funkce. Jeho kritika, že Ali Bongo byl adoptován v Biafře, není pravým Gaboňanem, a podle ústavy tedy neměl být zvolen, je mnohými chápána jako účelová. Vždyť sám Jean Ping, jenž vystudoval Sorbonnu a získal na ní doktorát z ekonomie, je otcem chudého čínského imigranta. Jako diplomat (pracoval dlouhá léta ve vysokých funkcích OSN, UNESCO, OPEP a Africké unii) se však osvědčil. V roce 2011 kritizoval francouzskou intervenci v Libyi a správně předpověděl, že rozvrátí zemi a destabilizuje celý region. Ale jeho žádost o pomoc proti Alimu Bongovi, který podle něho volební výsledky zfalšoval, opět připomněla minulou éru, i když mu François Hollande nevyhověl. Ministerstvo obrany pouze vydalo prohlášení, že "pokud nejsou přímo ohroženi francouzští občané, není důvod k zásahu". Týdeník Le Journal du Dimanche však uvedl, že se také zkoumá, "zda nejsou ohroženy pobočky francouzských podniků v Gabonu", především Total. V tom případě by mohla zasáhnout jednotka čtyř set francouzských vojáků, kteří jsou tam trvale dislokováni. I kdyby tedy ústavní soud, kde oba prezidentští kandidáti měli své příbuzné, nerozhodl ve prospěch Aliho Bonga, mnoho by se nejspíše nezměnilo. Klíč k řešení problémů tkví zejména v efektivním rozvoji africké ekonomiky, která zatím nedokáže čelit konkurenci západního dotovaného zemědělství a mocných nadnárodních společností, což však není v silách samotné Francie.
František Mrázek (historik)
