Píšu tyto řádky bez náznaku urážky nebo výsměchu člověku, který tento týden přišel náhle o práci. A také o část důstojnosti, buďme upřímní. To, co potkalo Jindřicha Forejta, od pondělka bývalého hradního protokolistu, je osobní tragédie, o tom žádná. Že pak v tichosti vymizel ze světa s argumentem zdravotních a osobních důvodů, není od něj nějaký nestatečný úskok, ale podle mě to jednoznačně odpovídá stavu věcí.
Nebudu tu rozebírat, komu všemu jeho mírně řečeno nekomfortní situace přinesla radost anebo dokonce víc radosti. To přenechám těm, kteří Hrad zevnitř znají, analyzují a o Hradu spekulují. To já nikdy nebyla.
Chci tu jen připomenout, že Jindřich Forejt byl na Pražském hradě něco jako pamětihodnost. Legenda i událost zároveň. Kdo kdy znal pražského hradního šéfa protokolu před ním a kdo bude znát ty po něm - myslím jménem, natožpak, kdo je pozná podle obličeje nebo dokonce i jen podle obrysů postavy? Ptám se proto, že Jindřich Forejt tak nějak k Hradu patřil, jako Matyášova brána či prezidentská standarta. Tu nudnou úřednickou funkci dokázal nejen naplňovat, ale přesáhnout, to mu už nikdo neupře.
Jindřich Forejt byl totiž snad na fotografiích ze všech důležitých událostí naší nedávné historie. Je tak jako legendární Forest Gump. Jistě má doma ta četná profesionální zobrazení s českými prezidenty Havlem, Klausem a nyní Zemanem. Ale také fotky s Barakem Obamou, Françoisem Hollandem, Angelou Merkelovou, předtím Georgem Bushem ... anebo, konec konců, i samotným papežem. Možná nakonec vlastní i fotku s dalajlamou, jen o tom třeba zrovna teď moc nemluvil.
Chybělo málo, jak jsem tento týden četla v novinách, a mohla mu zanedlouho přibýt i jedna fotka s momentální politickou celebritou celebrit Donaldem Trumpem. Už nepřibude.
Nelituji pana Forejta ani nehodnotím nastalou situaci. Jen při studiu tendence k vysmívání se tomuhle velkému lidskému neštěstí, vizualizovaného ve správnou chvíli a správným lidem podstrčeným videem, připomínám, že Hrad, ať je to jak chce, ve Forejtovi ztrácí přinejmenším výjimečně podivuhodnou, výraznou a nezaměnitelnou persónu. A to je bez debat.
