Očima Vojtěcha Ryndy
Kinem proti holocaustu paměti

Jak dokázat, že k holocaustu skutečně došlo? Podle právních řádů bohužel nestačí "prostě se zeptat těch, co tam byli" - a kvůli neúprosnosti času už těch, kterých se zeptat lze, navíc mnoho nezbývá. Paměti musí čím dál víc pomáhat film. Jen tenhle týden u nás mají kinopremiéru tři snímky, které se holocaustu tak či onak týkají.

Je to jen náhoda, tři různé distribuční společnosti se jistě nedohodly, že své "holocaustové" filmy nasadí do kin naráz, ale je to náhoda příznačná: čas se krátí. Stejně příznačnou náhodou, nebo spíš nutností, je fakt, že protagonistka jednoho z titulů, sekretářka nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse Brunhilde Pomsel, zemřela ve věku 106 let sotva pár týdnů před premiérou "svého" filmu.

Ve snímku Jeden německý život přináší svědectví unikátní, ale i povědomé: byla jsem kolečko v systému, sama jsem nikomu nic neudělala, jen jsem psala na stroji, o tom, co se dělo Židům, jsem nic nevěděla, řekli mi to až po válce. Co bychom byli dělali na jejím místě? A co bychom dělali, kdybychom "to" věděli?

A co bychom dělali na místě Antoniny a Jana Zabinských, kteří před druhou světovou válkou s láskou vedli zoologickou zahradu ve Varšavě a zkoušeli ji držet na nohou i během války? "Něco" věděli určitě, protože Jan pravidelně dojížděl náklaďákem do varšavského ghetta. Podle skutečných událostí vznikl hollywoodský film Úkryt v zoo s hvězdami Jessicou Chastain a Danielem Brühlem, jenž se z velké části natáčel u nás.

A co můžeme dělat na místě spisovatelky a historičky Deborah E. Lipstadt? Tu známý (a známý i díky ní) popírač holocaustu David Irving v září 1996 obvinil z urážky na cti, jíž se profesorka podle něj dopustila ve své knize Denying the Holocaust. O slavném procesu byl natočen snímek Popírání holocaustu, v němž hlavní aktéry ztvárnili Rachel Weisz a Timothy Spall.

Na místě člověka, který stojí proti někomu, kdo holocaust popírá, se totiž můžeme ocitnout snadno. Deborah Lipstadt a její vydavatelství Penguin Books měli zdánlivě absurdní, ale přitom nesmírně náročnou povinnost. Podle anglického právního řádu leželo důkazní břemeno na nich, museli tedy doložit něco, o čem se ve "slušné společnosti" nepochybuje: totiž že miliony Židů (a příslušníků jiných etnik či minorit) byly za druhé světové války systematicky likvidovány. I Brunhilde Pomsel by byla nejspíš musela svědčit proti Irvingovi, kdyby byla předvolána.

S Brunhilde Pomsel nedávno odešel další člověk, který mohl přispět se svou autentickou výpovědí. "Když nevím, tak se zeptám" přestává platit: svět vstupuje do bezprecedentní epochy, kdy už nezbude žádný přímý účastník nebo pamětník holocaustu. "Prostě se zeptat" z právních důvodů nestačilo ani v 90. letech, kdy proběhl zmíněný proces, a teď už to nebude ani možné.

V 90. letech shodou okolností také začala vlna filmových zpracování tématu holocaustu, ať už hraných, dokumentárních nebo jiných. Spustil ji slavný snímek Schindlerův seznam (1993), jenž sice s historickými fakty zacházel velmi volně, ale pro shromažďování a prezervaci konkrétních výpovědí a tvrdých dat přispěl maximální měrou: úspěch filmu napomohl jeho režiséru Stevenu Spielbergovi založit a podporovat nadaci USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education, jež se těmto činnostem věnuje. Nezávisle na tom se stále objevují nové a nové pohledy a kinematografická pojetí dílčích událostí na dané téma - jako jsou právě kinopremiéry tohoto týdne.

Události vedly k filmům, jež vedly k událostem, jež vedly k dalším filmům; i taková je povaha historické paměti. Všechny meta-úrovně, jež se takhle na sebe nabalují, ale nesmějí překrýt tu základní otázku vespod: co bychom udělali my?