Čtyři roky po smrti básníka, esejisty a překladatele Antonína Brouska je tady první knižní monografie usilující představit tuto výraznou osobnost české literatury. Povedlo se to bohužel jen zčásti.
Antonín Brousek (1941-2013) patří k těm autorům dvacátého století, jejichž četba bude ještě dlouho podnětná. Výrazný talent generace wernischovsko-kabešovské po sobě zanechal dílo osobité poetiky. Smyslem pro humor vyzbrojený a jazykovým jemnocitem obdařený básník je nepřehlédnutelný i jako literární kritik - jeho rozbory normalizační poezie, psané a publikované ve svobodných podmínkách exilu, jsou šaldovsky kousavé a vtipné.
Ve snaze Brouskův odkaz interpretovat předložila literární vědkyně PhDr. Lucie Antošíková, Ph.D., text nazvaný Z toho co bylo / zůstává to co bude / Básník a kritik Antonín Brousek (Ústav pro českou literaturu a Host - vydavatelství, s. r. o., 232 str.), "vycházející z disertační práce, obhájené v roce 2013 na Filozofické fakultě Ostravské univerzity". Její zájem o Brouska je však staršího data, už roku 2006 o něm obhájila práci diplomovou. Autorka, pracovnice Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vykládá Brouskovo básnické a literárněkritické dílo na pozadí dobových souvislostí, tedy především politického a kulturního klimatu v Československu, stranou nenechává ani lyrikův osobní život, poví nám, z jaké rodiny pocházel, kam chodil do školy, kde studoval, pracoval, s kým se oženil, kdy vlezl do KSČ i kdy z ní vystoupil, atd. Že byl v červnu 1969 zvolen do výboru Seifertova Svazu českých spisovatelů, ji nezajímá, jako ji nezajímají Brouskovi bezprostřední předchůdci; o Jiřím Šotolovi ani slovo, Miroslav Holub je jmenován jen jednou - omylem mezi emigranty, Karel Šiktanc se do knihy dostal pouze díky fotografii (pořízené mimochodem v jeho bytě, to pisatelka netuší), na níž je zachycen v kroužku přátel. Vliv poezie všedního dne musíme hledat leda v hluboké a pronikavé myšlence "Celé Brouskovo dílo vyrůstá z kořenů kulturní tradice, k níž přináleží".
Sugestivní poezii autora Vteřinových smrtí podléhá monografistka natolik, že "lyrický subjekt" (termín ráda opakuje) bez rozpaků ztotožňuje s básníkovou osobností. Přečetla si například tyto verše: "Se mnou už nespíš. / Pro mne není v noci místa a účelu. / Jsem inventář. Jedna z beztvarých peřin. / Vlastními křídly jsem se vycpal." Hle, říká si monografistka, "básník (...) verbalizuje pociťovanou únavu, odcizení, chlad, který se objevil ve vztahu", je to veršovaný "záznam neuspokojivého milostného vztahu". Skoro už mohla dodat, že Brousek se na noc vycpával vlastními křídly. Podobně k ní promluvily verše ze sbírky Kontraband (1975): "I toho mladíka bych měl znát, / který tu sedí, jak by měl cosi psát. / Kdo však je onen muž, tekoucí po skle, / ta tvář, rozklovaná deštěm?" Monografistka má jasno: "Básník se nepoznává v odrazu ve skle..."
Touto metodou by nad Bezručovou básní Ostrava musela dospět k poznání, že Vladimír Vašek žil sto roků v šachtě, mlčel, kopal uhlí, měl bezmasé rameno a jeho rty ztratily červenou barvu.
V básni Česká Národní Lyrika monografistka neodhalila rafinovanou montáž z veršů velkých českých básníků Nerudy, Dyka, Máchy, Ortena, Wolkera, Seiferta..., o vynalézavé hádance utrousí pouze to, že jde o intertextuální dialog s Jiřím Kolářem. Ano, jemu, mistrovi koláže, je připsána.
V básni Zpěv míru nové doby nerozluštila paní Antošíková (pro ni je to ovšem jen Zpěv míru) verše "Aby již Moše Dajani / jak Kyklopové od Homéra..." V torontském vydání je u jména - nikoli příjmení - užito anglické transkripce, tedy "Moshe", Brouskova interpretka neví, která bije, nechápe dehonestující plurál, ač v jiných strofách má nápovědu, tam jsou Šavlové, Nixonové či Kohouti, do rejstříku píše DAJANI, Moshe a ve výkladu si povzdechne, že v textu je "řada dnes již téměř neznámých jmen (Sadat, Moshe Dajani, Allende a další)" Propána, Moše Dajan byl přece významný izraelský vojenský činitel a politik, nechce se věřit, že ani jeden čtenář rukopisu se s tím jménem nepotkal.
Paní Antošíková taky píše, že časopisy Květen a Nový život byly "myšlenkově nepohodlné" a byly zastaveny roku 1958. Ale ne, Nový život nebyl nikomu "myšlenkově nepohodlný", Květen ano, zastaven byl v polovině roku 1959, kdy přestal vycházet i Nový život. Tvrzení, že "na počátku šedesátých let (...) pod vlastním jménem mohl první knihy publikovat Jiří Kolář", už je čirá hloupost. Reynek je pro brouskoložku třikrát Bohuslav, dvakrát Bohumil, čtenáři, vyber si.
Mrzuté je, že kdyby teď někdo napsal opravdu kvalitní monografii o Antonínu Brouskovi, stěží najde nakladatele. Každý mu řekne: Strčte si ji za klobouk, vždyť už existuje práce paní Antošíkové. Trh je nasycen.
