Těžko se z toho filmu dozvíme něco podstatnějšího o nejslavnější mužské pornohvězdě Roccovi Siffredim a do zákulisních principů pornografického průmyslu nahlédneme jen zběžně. Spíše než studijním materiálem pro běžné "konzumenty" porna je dokument nazvaný prostě Rocco fascinující podívanou pro relativní laiky.
"Otoč se ke mně. Ne, obličejem!", říká Rocco, když si před objektivem "šteluje" jednu z hereček. Pro běžného člověka komické nedorozumění, u insidera z pornoprůmyslu však nejspíš žádné pobavení nevyvolá. Je to svět sám pro sebe, s vlastními pravidly, která nám připadají rozlétaná z extrému do extrému: od katolické exaltovanosti k otravné banalitě, od nevinné naivity k zatracené rutině, od dětinského veselí k hlubokému smutku.
Je celkem jedno, nakolik dokument formálně podepsaný dvojicí Thierry Demaiziere a Alban Teurlai režíroval sám Rocco a nakolik je jeho výsledek inscenovaný nebo autentický: jako zpráva o protagonistově vidění sebe samého, pornosvěta i světa jako takového funguje výtečně. Rocco se slzou v oku vzpomíná na smrt své matky, jejíž fotografii má stále při sobě. Jindy dojatý sám nad sebou líčí dětství strávené v chudobě; právě ta ho prý přivedla k jeho kariéře. Pak laškuje se stádem děvčat, nudí se v pauzách mezi natáčením v luxusních, ale sterilně vybydlených vilách, nebo se pokouší o hlubokomyslnosti.
Skutečná váha filmu, který aktuálně běží v našich kinech, není v Roccových myšlenkách nebo nápadech, nýbrž v nezamýšlených okamžicích okolo. Když si aktéři po hromadné sexuální scéně zatleskají a pogratulují jako na natáčení "skutečného" filmu, působí to komicky - jenže oni se jako herci skutečně vnímají, což komickému efektu nasadí hořký ocas. Když mimo kameru skotačí jako malé děti, vypadá to slabomyslně - jen kdyby ta aluze na ztracený věk nevinnosti nebyla tak strašně smutná. Čím lascivněji se snaží ty ordinérní buchtičky z Východu s otřesnými anglickými přízvuky působit, tím palčivěji vyvstává jejich ne nezkaženost, nýbrž nezkazitelnost: kde nic není, ani pornoprůmysl nebere. Daleko víc emocí a skutečnosti nesou ve tváři pragmatické maskérky.
Sám sex tu je zbavený veškeré přitažlivosti, dráždivosti, výlučnosti nebo "aspoň" zkaženosti, byť Rocco svůj nástroj v typicky italské prostomyslnosti nazývá "ďáblem mezi nohama". Sex jsou jen mechanické úkony beze smyslu, krkolomná prostná bez radosti z pohybu.
Dojemně pak vycházejí pokusy dodat svému počínání nějakou váhu, umělecký přesah. Rocco Siffredi si vzal svůj pseudonym od postavy, kterou v ceněné gangsterce Borsalino hrál Alain Delon; jeho kolega si v narážce na jiného slavného herce říká James Deen. Tyto v branži běžné slovní hříčky za šaškováním neskryjí ambice chtít "mít jméno". Roccův méně obdařený bratranec, kameraman a režisér, se pokouší o "filmařinu", ale jeho zkušenější příbuzný ho vždy netrpělivě vrátí k nejjednoduššímu způsobu snímání. Záběry, v nichž bratranec griluje na pláži se svými dcerkami, mají zřejmě vzbuzovat dojem čistoty uchované v srdci "toho všeho", ale svou kromobyčejnou blbostí jen povyšují již popsané pocity.
Ale protože film potřebuje padoucha, jeden tu je: provozovatel "stáje" pornohereček Mark Spiegler. Kdyby se tenhle mastný skřet v dané roli objevil v hraném filmu, působilo by to jako karikatura, ale realita je neúprosná. Cynický chlapík vozí své maso sem a tam a projevuje se k němu s otcovskou blahosklonností.
Svět Rocca Siffrediho je natolik bizarní, že se nedá brát vážně, ale jakmile se mu člověk začne smát, zastydí se sám nad sebou. Tihle lidé se vážně berou - a to je tragikomedie.
