Bez valného spěchu vycházejí Spisy T. G. Masaryka. Těžko říct, na kolik svazků jsou plánovány, snad na 38, snad na víc. Začalo to roku 1993 svazkem č. 16 (věděl tehdy hlavní editor Jiří Brabec, za pár dní 87letý, gratuluji, že na dokončení kolektivního projektu nebude stačit ani třiadvacet roků?), pak to šlo na přeskáčku až k dnešnímu svazku č. 14, ten je celkově 33. (tempo 1,4 svazku za rok je opravdu velmi mírné).
Bylo by mrzuté, kdyby tato edice zůstala nedokončena. Doufejme, že dokončena bude. Od toho jsou tu ostatně Ústav T. G. Masaryka, o. p. s, a Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., vydavatelé písemné pozůstalosti prvního československého prezidenta (Ústav TGM s edicí začal, Masarykův ústav se časem přidal). Učencům v obou institucích netřeba připomínat, že zbývá připravit a vytisknout svazky č. 22, 23, 24, 27 a 32. Tedy v případě, že č. 38 (Emil Ludwig: Duch a čin) skutečně celý projekt uzavře, jak od r. 2012 naznačuje chlopeň přebalu.
Aktuální svazek se jmenuje Nová Evropa a jeho podtitul zní Stanovisko slovanské (255 str.). Jeho poněkud kuriózní genezi připomíná editor Vojtěch Kessler. Spisek vytvořil Masaryk, jak sám napsal, "jedním tahem" za pár týdnů v době svého petrohradského pobytu v roce 1917. Když chtěl text zredigovat, zaskočila ho bolševická (jeho slovníkem: bolševistická) revoluce. Klid nenašel ani v Moskvě, a tak se k rukopisu vrátil až v lednu 1918 v Kyjevě. Tam vytvořil úvodní část a dílo odevzdal "českému knihkupci a tiskaři v Kyjevě Věnceslavu Švihovskému" s žádostí, aby připravil knižní vydání pro potřeby našich legionářů. Válečné události však byly rychlejší než nakladatel, ze záměru sešlo, avšak k adresátům se analýza (Masaryk: "Vykládám zde náš národní program, jak pojímáme válku, její význam, a co od ní čekáme - úplnou nezávislost našeho národa a obnovení státu českých zemí se Slovenskem...") přece jen dostala, začal ji tisknout v Rusku vydávaný Československý deník (40 pokračování od dubna do června 1918). Pisatel o tom nevěděl, protože 7. března (den jeho 68. narozenin) odjel z Moskvy, až 1. dubna dorazil do Vladivostoku, odkud to vzal přes Tokio do Vancouveru; to vše je masarykovským badatelům dávno dobře známo. A považuje rukopis za ztracený, začal pracovat (už ve vlaku cestou na Sibiř) na nové verzi - pro americkou veřejnost. Ani v USA však "brožurka", jak se o spisku jeho autor vyjadřoval, nevyšla. Zato francouzsky v Paříži a anglicky v Londýně. Mezitím válka skončila a Masaryk se stal prezidentem. Ve svobodné republice vyšla Nová Evropa knižně až roku 1920.
Teď máme pěkně pohromadě obě verze, časopiseckou i knižní, se 128 poznámkami i rejstříkem, z něhož vyčteme třeba informaci, že onen zamýšlený nakladatel Švihovský žil v letech 1875-1957 a na Ukrajině působil do roku 1919. V nových podmínkách Masaryk s publikací váhal: "Měl jsem jistou pochybnost, mám-li knihu uveřejnit... Dnes formuloval bych některé podrobnosti jinak, ale v zásadních věcech řekl bych totéž." Hlavně však: "Vidím, že spis prozrazuje neklid války a revoluční propagandy, ale přece jen v míře neveliké; v celku neztratil jsem svého vědeckého klidu a jsem jist také tím, že jsem vůči svým politickým odpůrcům a nepřátelům a proti nim přes všecky rozčilené hrůzy vyhnanství zůstal odpůrcem a nepřítelem slušným a spravedlivým."
Mohou nám sto let staré myšlenky T. G. Masaryka být dnes k užitku? Ale ano. Například o Ukrajině uvažoval emeritní profesor takto: "Jde totiž o to, jsou-li Ukrajinci zvláštní národ, nebo jen ruský kmen, je-li maloruština (ukrajinština) zvláštním jazykem, nebo dialektem ruštiny. I odborníci jazykozpytcové (i slovanští) jsou rozděleni. Podle analogie jiných národů může se říci, že Ukrajinci i v tom případě, že by jejich jazyk byl jen dialektem, mohou se od Rusů oddělit z důvodů jiných, hospodářských, sociálních a politických. Politická samostatnost se neřídí pouze jazykem, jak nejlépe dokazují samostatné státy německé. Co platí na Západě, platí na Východě."
Hle, jak prozíravý byl Masaryk při pohledu ruskou skutečnost, již poznal na vlastní kůži: "S carismem ruským padá carismus vídeňský a berlínský, carismus nebezpečnější, protože se opírá o vědu a vyvinutý kapitalismus. Carismus romanovský byl nevzdělaný a hrubý a právě tím světu méně škodlivý - horší je teď carismus ruské masy a revolucionářů. Odstranili cara, ale nepřekonali carismus." To pisatel zopakoval ve Světové revoluci (1925): "Dovedli se zbavit cara, ale nezbavili se carismu."
P. S. Nový člověk byl pro Masaryka "Homo europaeus". Kdyby ing. Klaus, světově proslulý sběratel cizích psacích potřeb, znal lépe dílo TGM, nepodsouval by takovou myšlenku, ach, německé kancléřce.
