Když 7. března 1930 skončily mohutné oslavy jeho 80. narozenin, starý prezident večeřel na Hradě v rodinném kruhu a nad černou kávou se náhle rozesmál: "Myslel jsem při těch řečech, jaký asi bude funus - to Češi umějí dělat." Do smrti mu zbývalo sedm a půl roku.
Po dlouhých a únavných, jistě však také radostných sedmnácti letech v prezidentském úřadě T. G. Masaryk 14. prosince 1935 abdikoval. V pětaosmdesáti už zdráv nebyl, ochrnutou pravou ruku nosil od jara 1934 na pásce. Ztratil dokonce schopnost číst, a tak abdikační prohlášení, které už ani sám nenadiktoval, avšak slovo za slovem prý schválil a maličko i redigoval, přečetl v Lánech místo něho předsedům horní a dolní komory a premiérovi kancléř Šámal. Oběd se konal v rodinném kruhu, na odpolední čaj byla pozvána i archivářka Gašparíková. Podle jejího svědectví řečí nebylo mnoho. A když Masaryk vstal od stolu, prohodil: "So I am free." Všichni přisvědčili. "Fine," řekl s úlevou.
Nazítří přijeli do Lán manželé Benešovi a budoucí prezident se prý obrátil na Jana Masaryka: "Jendo, myslíte, že můžeme tomu (premiérovi) Hodžovi důvěřovat, jak mu důvěřujeme?" Dotazovaný měl jasno: "Jistě, Hodža má tolik rozumu, že nechce být voslem v historii..." Byla to prozíravá slova. Slovenský agrárník, pár dní mezi Masarykovou abdikací a Benešovým zvolením vybavený prezidentskými pravomocemi, "voslem v historii" být opravdu nechtěl a taky nebyl. V září 1938 abdikoval, odešel do Francie a přes Londýn se dostal do USA. Na rozdíl od Beneše neviděl naši spásu v poválečné spolupráci se Sovětským svazem a také v dalších otázkách se mu vzdaloval. Ve Spojených státech, kde roku 1944 zemřel, publikoval svou politickou vizi Federation in Central Europe. Marně.
Ale zpátky k T. G. Masarykovi. Směl zůstat i s personálem na státním zámku v Lánech, ostatně žádný pražský byt už dávno neměl, aristokratickou rezidenci označoval za svůj domov. V míře omezené zdravotními problémy sledoval domácí i zahraniční politiku. Karel Čapek dost nadsadil, když 7. 3. 1937 napsal, že Masaryk "spoluhospodaří na našem národním gruntu jako moudrý výměnkář vedle mladého hospodáře"; vzápětí mu sice došlo, že přestřelil ("to není zcela přesné vyjádření toho, čím je nám Masaryk dnes"), podobenství o výměnkáři mu ale bylo líto zahodit.
Od abdikace se Masaryk na veřejnosti neobjevoval (vlastně už nějaký čas před ní), nepočítáme-li letní kočárové vyjížďky do okolí Lán, při nichž byl venkovany srdečně pozdravován. Zato když ho řidič Jehlička vozil autem do Rakovníka, na Karlštejn, ale třeba i do pražských ulic, lidé si většinou pasažéra na zadním sedadle nestačili všimnout. Nakonec přece udělal jednu výjimku. Na strahovském stadionu v Praze se v neděli 4. července konaly oslavy dvacátého výročí bitvy u Zborova, bratrovražedného triumfu našich legionářů na východní frontě. Na ploše právě cvičilo 600 vojáků s puškami, když z lánského zámku zatelefonovali pořadatelům překvapivou zprávu: na cestě do Prahy je automobil s Masarykem. Vzkaz sdělený z tlampačů "rozechvěl hlediště", jak napsal dobový tisk. "A když se po šestnácté hodině objevilo v hlavní bráně černé auto s odkrytou střechou, propukly zástupy v jásot, který nemá pamětníka." Dokonce i Vítězslava Nezvala, jenž před lety v Čapkově domě "školil" Masaryka v komunismu, tato triumfální cesta na rozloučenou dojala natolik, že poskládal verše o starém muži, jenž "zamával otcovsky svým černým širákem / nad lány s úrodou, chrpami, nad mákem". Masaryk si byl vždy dobře vědom síly symbolů - a většinou uměl odhadnout hranice svých možností. Automobil objel pomalu celý stadion a zase zamířil do brány, aby se vrátil do Lán.
Ještě ve středu 1. září odpoledne usedl "Starý pán" (Čapkův pravopis) do kočáru, dopřál si vyjížďku s dcerou Alicí a milým hostem, Jaroslavem Císařem, svým někdejším tajemníkem. "Ptá se na Brno," napíše krátce nato Císař, "na společné známé, na Lidové noviny; všechno ho zajímá, všechno ho baví." Masaryka bez brýlí si Císař vyfotografuje. Večer exprezident poslouchá rozhlas a do ložnice odchází v dobrém rozpoložení. V noci však nastává zlom. Klíčník a komorník budí krátce po půlnoci tajemníka Schenka: "Panu prezidentovi se udělalo zle."
Nad "kalným ránem" (Seifert) v úterý 14. září přichází smrt. Odešel "stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky" (Čapek). Týden nato se koná pohřeb, jehož pražská část je vskutku mohutná. "To Češi umějí dělat." Místo posledního odpočinku na prostém lánském hřbitůvku se ukazuje jako šťastná volba. Ani nacistická, ani komunistická diktatura odtamtud Masaryka nevykopou.
