Před pěti lety vydali bratři Jiří a Ondřej Suší knížku Pan Werich z Kampy (byla o ní řeč na tomto místě 19. 11. 2011.) Stalo se tak díky nakladatelství Euromedia Group, k. s. - Ikar. Teď na ni v téže firmě navázali dílem Pan Voskovec z Manhattanu, svazkem shodné vnější podoby, srovnatelného rozsahu (Werich 118 stran, Voskovec 117) a již vyzkoušené koncepce: každý ze sourozenců si napsal svoje.
Text na stranách 9-33 patří staršímu z bratrské dvojice, letos již pětaosmdesátiletému, strany 34-100 zase mladšímu, jedenasedmdesátiletému. Dvě závěrečné přílohy (asi dosud nejúplnější soupis amerických filmových a televizních rolí Jiřího Voskovce a také jeho rodokmen, sahající do první čtvrtiny 18. století a v matčině linii spojený s Dačickými z Heslova, z nichž ovšem ten nejslavnější, Mikuláš, jak známo, zemřel bezdětný) jsou dílem "externistů", proto se pod ně Ondřej Suchý - na rozdíl od kapitoly Slova devíti pamětníků - rozumně nepodepsal (v tiráži ke značce © ale ano).
"Při četbě této knížky si přijdou na své ti, kteří měli možnost číst naši předchozí společnou knížku Pan Werich z Kampy. Stejně tak si přijdou na své ti, kteří naši předchozí společnou knížku Pan Werich z kampy nečetli," předeslali bratři v úvodu, chtějíce pravděpodobně říci, že oba svazky jsou i nejsou komplementární.
Vedle výše připomenuté filmografie a genealogického schématu je cenná i z empirie vycházející hypotéza Jiřího Suchého, bohužel jen nahozená, nepropracovaná, o autorské spolupráci V + W (Werich = nápady, Voskovec = další nápady a konečná forma). Zato třeba fotografie s Ondřejem Suchým pózujícím v místech, kde se ve Vídni setkali V + W roku 1974 naposled, jsou vcelku zbytečné. Až cimrmanovsky groteskně působí snímky zdi na Ellis Islandu, kde je uvedeno 700 tisíc jmen "lidí, kteří tudy museli projít, než byli vpuštěni do USA", kde však Voskovcovo jméno schází.
Je jisté, že psát o Werichovi znamená psát o Voskovcovi a vice versa, a tak se některé informace opakují. Například v knize Pan Werich... je reprodukována rubová strana "pohlednice z New Yorku, na níž nás - Šlitra a mě - pasovali V + W na Pražské Stanislavy, nebo-li (sic) na své nástupce, jak se tu zmiňuju v kapitole nevímkolikáté," napsal před pěti lety Jiří Suchý. A v textu tam vysvětluje: "Ještě za Šlitrova života nás poctili oni oba - s Jiřím Voskovcem - pohlednicí z New Yorku. Bylo na ní záhadné oslovení: ,Milí Pražští Stanislavové!' A Voskovcovou rukou připsáno: ,Jan Vám to vysvětlí.' A pak v několika dalších řádcích nás označili za své následníky. Když se poté Jan vrátil z Ameriky, přišel jsem za ním, aby nám to vysvětlil. Nejdřív jsem mu řekl, že pohled nám udělal velikou radost. Odpověděl: ,To byl účel.' A pak se rozhovořil o snu, který se mu kdysi zdál. Firma V + W už byla slavná a v onom snu se náhle vyskytli dva komici, kteří si říkali Pražští Stanislavové, a ti byli ještě daleko úspěšnější. Werich o svém snu vyprávěl Voskovcovi a od té doby, kdykoliv se objevil na divadelním obzoru nový komik, říkali: ,Že by Pražští Stanislavové?' A na tuhle průpovídku si vzpomněl Voskovec, když mu Werich vyprávěl v New Yorku o nás dvou. Že by Pražští Stanislavové?"
A dnes v knize Pan Voskovec Jiří Suchý zopakoval: "A dokumentem pro Semafor nejdůležitějším je pohlednice, kterou nám poslal Jan Werich při návštěvě New Yorku a Jiří Voskovec na ni přičinil větu: Drazí Pražští Stanislavové, sláva Vám (Jan Vám to vysvětlí.) Ta věta skutečně přímo žadonila o vysvětlení. A tak, když se Jan Werich vrátil z USA, zašel jsem si pro to vysvětlení. A dostalo se mi ho. Krátce na to (sic) mi však došlo z New Yorku vysvětlení také od Jiřího Voskovce." Následuje úryvek z Voskovcova dopisu - a opět faksimile textu na oné pohlednici z roku 1963. Podobně Jiří Suchý neodolal a znovu otiskl fotografii, na níž stojí u vitríny s kostýmy z "legendární Vest pocket revue" (dnes psáno takto, před pěti lety Vest Pocket Revue). On sám je v trošku jiném postoji, kabátky za sklem nikoli.
Takovými vycpávkami (další z nich je třeba sdělení Zdeny Škvorecké z února letošního roku, začínající slovy: "Pokud jde o Voskovce, žádné zvláštní vzpomínky na něj nemám...") nebylo jistě nutné tento zčásti objevný portrét plnit. Jiří Voskovec měl docela složitou povahu, pod maskou šarméra bylo leccos skryto; například paní Slávka Peroutková (94) se mi před několika lety svěřila, že byla šokována vulgaritami v jeho publikovaných dopisech Werichovi - před Peroutkou a ovšem před ní to prý byl v Americe vždycky distingovaný pán, a najednou četla leccos hrubého, třeba slovo, jímž kamarádovi popsal svou sexuální touhu po cizí ženě. Bádání může pokračovat.
Jiří Suchý a jeho dojemně snaživý bratr (nad jeho vyjadřováním někdy zůstává rozum stát, prohlašuje třeba: "... na rozdíl od svého sourozence jsem neměl tu čest osobního ani písemného styku s Jiřím Voskovcem...", přestože JS se s Voskovcem, jak uvádí verbis expressis, "osobně nikdy nesetkal") neměli větší ambici než Werichova blížence připomenout. A to se vlastně povedlo.
