Očima Vladimíra Baráka
Proč si Prague Pride nezaslouží žádný respekt?

Před dvěma lety jsem publikoval komentář k pátému ročníku akce Prague Pride. Nadepsal jsem ho Zbytečný průvod hrdosti a v textu argumentoval, proč jsou podobné akce za práva gayů a leseb v dnešní době a v naší zemi vyčpělé a zcela zbytečné. Letos se koná již sedmý ročník a organizátoři ho pojmenovali "Zbytečný festival". Prý v nadsázce.

V rozhovorech a propagačních materiálech polemizují i s mým textem. Fakta označují za "pseudoargumenty", názory jako "klišé". Dal jsem si tu práci a věnoval se obsahu i formě, v jaké je festival pořádán. A zatímco před dvěma lety jsem psal o tom, že průvod nemá žádnou myšlenku ani opodstatnění, letos myšlenku má. Tak podivnou, že nad ní rozum zůstává stát.

Neviditelná ředitelka

"To, čím se lidé zaštiťují, je tolerance. Tvrdí, že Češi jsou natolik tolerantní, že festival je úplně zbytečný. Jsme přesvědčeni, že tolerance není ideální stav. Nikdo netouží po tom, být tolerován. My chceme respekt," řekla v jednom z rozhovorů ředitelka Prague Pride Kateřina Saparová. To je zásadní posun. Podobné akce ve světě vznikly jako ukázka odhodlání, odvahy a síly. Lidé s menšinovou orientací již nechtěli žít v prostředí, kde jsou otevřeně diskriminováni, kde je většina v lepším případě přehlížela, v horším dokonce ohrožovala na zdraví či životech. Teď už je u nás očividně vše v pořádku, chybí jen ten respekt...

Po tom volá paní Saparová, dáma, o níž při pečlivém vyhledávání na internetu zjistíte pouze to, že je "aktivistka" a šéfka gay festivalu. Těžko najdete důvod, proč by si měla respekt zasloužit. A s ní i gayové a lesby, kteří si myslí, že promenádou po Václavském náměstí mají nárok na cokoli více než ušklíbnutí veřejnosti nad přehlídkou ztraceného času.

Proč by gayové a lesby měli být respektováni? Vše záleží na úhlu pohledu. Respekt může být získaný, zásluhový. Vrcholí jím proces, kdy se o něco snažíme, to něco se nám povede a tím si získáme uznání druhého. Dosáhneme ho různými cestami - pomůžeme druhému, jsme někomu vzorem, nelžeme a chováme se čestně, pečujeme o životní prostředí a podobně. A pak existuje respekt přirozený - někteří lidé jednoduše sami od sebe chovají v úctě všechny lidské bytosti a respektují je. Zatímco v prvním případě oceňujeme vlastnosti, výsledky a úspěchy jedince, v tom druhém oslavujeme lidství jako takové. Sexuální orientace nás ale nezajímá ani v jednom případě. Je na sté, tisící, milionté příčce v důležitosti. Prostě není podstatná.

Zoufalec, kam se podíváš

Přesto je někdo přesvědčen o opaku. Je to pár dní, kdy jsem se bavil se svým kamarádem, který Prague Pride pravidelně navštěvuje. Chtěl jsem vědět proč. Uspokojilo by mě jednoduché vysvětlení, například: je to fajn zábava, pohodová atmosféra; nebo jen to, že se prostě vždy tou dobou nudí. Představitelům festivalu se ale podařilo neuvěřitelné - mého kamaráda, velmi úspěšného manažera ve státní správě, naočkovali svou mantrou o vyšších cílech.

"Víš, tam se sjedou tisíce lidí. Jsou to lidé často někde z Horní Dolní, kteří se za svou orientaci stydí, a tady najednou mohou ukázat, že existují, že za nimi stojí další lidé. Ukážou, že existují, konečně cítí, že se s nimi počítá, a já je v tom chci podpořit," řekl mi. V překladu - mezi námi existuje spousta zoufalců a v Praze mají jednou za rok slet. Otázka nakonec nezní, proč respektovat gaye a lesby. Otázka zní - proč respektovat zoufalce?