Nedávno se na internetu objevila několik let stará informace, že se při natáčení slavného filmu Poslední tango v Paříži (1972) režisér Bernardo Bertolucci a herec Marlon Brando dopustili sexuálního násilí na mladičké herečce Marii Schneiderové. Je to závažné konstatování. Co s ním?
Ten film byl kontroverzní, ne-li nechvalně proslulý, už tak. Brando v něm hraje vdovce otřesného smrtí své ženy, který si v Paříži začne anonymní tělesný vztah s o generaci mladší dívkou. Poprask Poslední tango v Paříži vzbudilo hlavně otevřenými sexuálními scénami, což odvedlo pozornost od hlavních uměleckých kvalit snímku: totiž že je záměrně surový, drásavý, krutý.
V roce 2013 režisér ve videorozhovoru objasnil některé detaily kolem asi nejkontroverznější části filmu - scény znásilnění. Ne, Maria Schneiderová nevěděla, že Brando po dohodě s Bertoluccim použije máslo jako lubrikant. Ano, jinak byla o průběhu výjevu předem informovaná. A ne, ke skutečnému sexu tehdy nedošlo.
Zapadlá informace se spolu s celým interview začátkem prosince dostala on-line a způsobila poprask. Hollywoodští herci jako Jessica Chastainová, Anna Kendricková nebo Chris Evans režiséra a herce, kteří to na herečku "ušili", šmahem odsoudili. Sociální sítě zaplnila prohlášení lidí, kteří vyjadřovali znechucení nebo rovnou odhodlání už nikdy Poslední Tango v Paříži nevidět.
Ten příběh byl už dávno uzavřený. Schneiderová i Brando po natáčení s Bertoluccim roky nemluvili, s první jmenovanou se režisér prý už nikdy neviděl. Herečka i herec proslulí dost nevyrovnanými životy již zemřeli. Jedním z mála klíčových účastníků natáčení, kteří jsou ještě naživu, je vedle Bertolucciho kameraman Vittorio Storaro, který režisérův postup obhajuje. Nebýt něčí horlivosti, padal by dnes na Poslední tango v Paříži dále ten samý prach úcty či lhostejnosti.
A teď - jak se k celé aféře postavit? Ne k Bertolucciho postupu, na něj si musí udělat názor každý sám. Ale k aféře, která kolem něj s takovým odstupem vznikla. Nabízí se divit se údivu jiných, být v šoku z jejich šoku. Natáčení filmu nebývá procházka růžovým sadem; to není obhajoba, nýbrž konstatování. Může jít o nesmírně psychicky i fyzicky vyčerpávající práci.
Dějiny kinematografie jsou drsných historek na toto téma plné. Jak si režisér Werner Herzog s hercem Klausem Kinskim navzájem doslova usilovali o život. Jak Sharon Stoneová běsnila, když režisér Paul Verhoeven v Základním instinktu použil "ten" záběr, i když jí sliboval, že ho vystřihne. Jak se na place křičí na dětské herce a rozšlapávají se jim hračky, aby doopravdy plakali. Jak při výrobě Tarkovského Andreje Rubleva umírali koně. Zvířata jsou dnes díky organizacím jako American Humane Association na natáčení chráněna před újmou paradoxně lépe než lidé; na fyzicky nebezpečné kousky máme kaskadéry, ale zvát na plac psychology bývá stále dost výjimečné.
Bertoluccimu jeho (legální, leč diskutabilní) praktiky tehdy prošly. Nynější poprask kolem nich působí poněkud "prošle". Ano, umění může bolet. Ne, umělecká kvalita tuto bolest nemusí ospravedlňovat. Ano, bolet může i brak. Ne, bolest při tvorbě není automatickou zárukou umělecké hodnoty výsledku. A nic z toho není nic nového. Tolik nejasných hranic, tolik neviditelných nuancí.
