Paní Jaroslavu (Slávku) Peroutkovou, roztomilou a pohotově vtipnou starou dámu, jsem poznal po roce 1989, kdy se natrvalo vrátila do Prahy z amerického exilu. Mluvila bez sebemenšího amerického přízvuku. Měla kouzlo bezprostřednosti a už při druhém setkání se mi zdálo, že se s ní znám odjakživa.
V malém bytě v Opletalově ulici, v domě, který jí připomínal newyorské bydliště, měla vždy vzorně uklizeno. Ještě dlouho po osmdesátce jako by na ni roky nedoléhaly. Například nebyla nedoslýchavá. Živě se zajímala o nové lidi i věci. Hovořit s ní byl pokaždé zážitek. Hostívala obvykle sklenkou cherry.
Ptal jsem se na Ferdinanda Peroutku, takovým otázkám se nebránila, v nostalgii se však neutápěla. "Chodíval se v Americe dívat na nějaká sportovní utkání? Na hokej třeba?" "Ne, na hokej, pokud vím, nikdy, ale chodil na box.""A vy s ním?" "Já jen jednou, to mi stačilo."
Jakási kniha o historii Svobodné Evropy obsahovala CD se záznamem Peroutkova hlasu. Díky laskavosti rozhlasové redaktorky, která měla paní Peroutkovou taky ráda, stala se z CD magnetofonová kazeta, aby byla posluchačce k užitku. Přinesl jsem ji, vložil do starého magnetofonu, pustil. Po nějakých třiceti letech slyšela paní Peroutková zase mluvit muže, který změnil její osud. V jejích očích jsem zahlédl, že ji to hodně dojalo. Stiskl jsem STOP: "Pustíte si to sama v klidu, že?" "Ano," řekla vděčně, "tak to bude lepší. Nespěcháte na tu kazetu?" "Ta je samozřejmě vaše, ani bych ji neměl jak přehrát."
Jindy jsme mluvili o Karlu Čapkovi, s nímž se ona ovšem nikdy nepotkala, neboť s budoucím manželem se seznámila až po válce. Předpokládal jsem, že jí Ferdinand Peroutka o svém blízkém příteli leccos řekl. A tak jsem se jednou osmělil k otázce asi nepatřičné: "Paní Peroutková, vy jste možná poslední na světě, kdo to ví..." "Ano? Neříkejte! A co by to mělo být?" "Bylo manželství Karla Čapka platonické?" Šibalský úsměv: "Aha, vy chcete vědět, jestli bylo konzumováno." "Ano, tak to říkají právníci." "Tedy jestli spolu spali?" Něco jsem v rozpacích zamumlal. "No... To nevím," triumfovala pobaveně.
Na jejího muže i na ni rád vzpomínal spisovatel Jan Beneš, dej mu pámbu nebe. "Jednou jsem u Peroutků slyšel," říkával. Nebo taky: "Jednou jsem se u Peroutků ptal..." Šéfredaktorovi krajanského listu prý telefonoval z jiného místa v USA do New Yorku vždy vzápětí poté, co mu odeslal příspěvek: "Pane Peroutko, tak už je to v poště." "Škrtám první odstavec," říkával vesele autor Budování státu, aniž Benešův text viděl. Poprvé a pak už pokaždé. "Prosím vás, takže sebevražda,"volala mi polekaně paní Peroutková před deseti lety, když se dověděla o Benešově tragédii. "Napsal mi před smrtí dopis," řekl jsem jí. "No tak o tom mi musíte přijít povídat."
V Opletalově ulici jsem vyklopil, co jsem věděl, a chtěl upřesnění: "Prosím vás, jak často k vám pan Beneš chodil?" "To vím náhodou přesně, přišel k nám, když se slavily Ferdovy osmdesátiny, tedy v roce 1975, víte, tenkrát to bylo větší, pozvali jsme i ty, kteří u nás nikdy předtím ani potom nebyli, mezi nimi Beneše." "Vážně? Ale on tolikrát říkal: To jednou u Peroutků..." Rozesmála se srdečně: "No tak to nelhal, skutečně byl jednou u Peroutků."
Jindy vzpomínala na Václava Havla, vážila si ho a měla ho ráda, i když jaksi shovívavě. "Když byl u nás v New Yorku v roce 1968, pozval nás na Broadway, kde dávali nějakou jeho hru. Ferda sledoval výkony herců pozorně, zato Havel se smál, jako kdyby ten text vůbec neznal. U nás doma si dlouho povídali. A Ferda byl opatrný: Nespěchejte s těmi reformami, postupujte pomaleji, nedrážděte Rusy. Jenže to Havel nechtěl slyšet, zdálo se mu, že je všechno na dobré cestě, okupaci si nepřipouštěl." "A jaký dojem na vašeho muže Václav Havel udělal?" "Hm! Napsal si do deníku: Příliš úzké kalhoty." Mimochodem, ten rozhovor byl natočen na magnetofonový pásek, dramatik ho dovezl do Prahy - a v Českém rozhlase ho dodnes nenašli.
V domově pro seniory v Mnichovicích, kde v neděli 13. srpna v požehnaném věku 94 let zemřela, byla Slávka Peroutková poslední léta zcela odkázána na péči personálu, sil viditelně ubývalo. Při první návštěvě 9. května 2015 jsem ji, velmi pohublou, opatrně po lžičkách nakrmil laskonkou, přišla jí k chuti. Ze stěny v nohách postele shlížel z fotografie ten, o jehož památku vzorně pečovala. "Děkuji, bylo to velmi milé," zašeptala při loučení s úsměvem poprvé smutným. Já děkuji, paní Peroutková, bylo.
(Poslední rozloučení se koná ve středu 23. srpna v 11.40 hod. v Ústřední obřadní síni na Olšanských hřbitovech v Praze.)
