Každý, kdo se zevrubněji zajímal o dílo a život T. G. Masaryka, narazil dříve či později na jméno Oldra Sedlmayerová. Moravská publicistka, mající věkem blíže k prezidentovým dětem než k němu, byla "starému pánovi", řečeno s Karlem Čapkem, zcela oddána, vážila si ho, ctila a milovala. A prožila s ním pět let spolupráce, vášnivé korespondence i nečekané erotiky.
Puncovaným masarykovským historikům se Sedlmayerová jakoby nehodila do krámu; historička Dagmar Hájková, pracovnice Masarykova ústavu, sice opatrně publikovala vybrané dopisy z bohaté korespondence, uveřejnit ji v úplnosti se však zdráhala, protože by musela pustit na veřejnost i list, v němž se jedenaosmdesátiletý muž otevřeně rozepisuje o dobové antikoncepci i o svém strachu, aby svou milenku nepřivedl do jiného stavu. Hle, Masaryk už ne bronzový a mramorový, nýbrž vitální kmet, který nejen umí dostat se bez cizí pomoci zpátky do sedla, když ho shodí kůň, ale dovede se i prudce zamilovat.
U příležitosti letošního 80. výročí Masarykova úmrtí, mediálně nad očekávání hojně připomínaného, vyšla knižní monografie nazvaná Utajená láska prezidenta Masaryka / Oldra Sedlmayerová (1884-1954). Vydala ji firma Euromedia Group, má 392 stran + 24 stran barevné obrazové přílohy a napsal ji redaktor Lidových novin, autor několika poutavých titulů literatury faktu Petr Zídek (46).
Líčí nám nejen to, co bylo "mezi Tomášem a Oldrou" (i tak jim historik říká, budiž nám tedy Petrem), nýbrž celý život Oldřišky Veroniky Michálkové, v němž se odehrálo leccos tragického (roku 1940 sebevražda už dospělého syna Oldřicha, finanční těžkosti, dluhy, prosby o peníze...). Musel ve snaze o co nejvěrnější portrét té zvláštní paní prošukat mnoho archivů, přečíst haldu knih a studií, najít pamětníky a zpracovat jejich vzpomínky.
Proč se starý Masaryk zamiloval do manželky přednosty stanice v Tetčicích, ovšem stále nevíme. V ženě s literárními ambicemi našel pozornou posluchačku a rovněž pohotovou publicistku schopnou zpracovávat jím načrtnutá témata. Taky se asi uprostřed společenského dění cítil osaměle. Samotě však musel přivyknout už v exilu za první světové války i po návratu domů, když našel vážně nemocnou manželku Charlottu v péči veleslavínského sanatoria. Potřeboval jako vdovec důvěrnici? Jeho slovy: sladkou, jedinou, zlatou? Zdá se, že velmi. Když mu roku 1934 začalo ubývat sil, už o schůzku s paní Sedlmayerovou neusiloval. Dokonce jí ještě předtím řekl, co má dělat po jeho smrti: "A jet se dívat na mne? Ne, to nedělejte! Nechte si živou vzpomínku!"
Řečeno s historikem Jiřím Kovtunem, jejž monografista Sedlmayerové cituje: "Styky mezi Masarykem a Oldrou, které trvaly od konce jara 1928 do konce roku 1933, se rozvíjely jako milostný vztah se střídavou intenzitou, jako literární spolupráce s pochybným výsledkem a jako důvěrné přátelství, v němž si oba sdělovali své životní zkušenosti a tužby do nejintimnějších detailů."
Pan Zídek přečetl hodně masarykovské literatury, nikoli veškerou, to už snad ani není možné. Kdyby přece, našel by v ní odpověď na svou "otázku, jak asi Masaryk šel [jako prezident Prahou]: zamyšlen nevnímaje okolí, nebo se rozhlížel po lidech a nakukoval do výloh? A kolik lidí jej na cestě poznalo?" Knížku U stolu dvou prezidentů napsal Otto Zouplna a roku 1948 ji přinejmenším vytiskl Jaroslav Podroužek. Hradní stolník Alois Kadlec v ní vzpomíná, jak to vypadalo, když TGM vykročil z Hradu: "Takto, s kloboukem na hlavě, ruce vzadu, chodíval pan prezident častěji po pražských ulicích, pozoroval velkoměstské hemžení, zastavoval se před výkladními skříněmi, a protože chodil velmi rychle, rotmistr, který ho doprovázel v civilu, měl co dělat, aby mu stačil. / Někteří lidé se za známou prezidentovou hlavou otáčeli, ale pak si řekli, že by prezident chodil jen tak po ulicích? A pospíchali dál. / Až jeden člověk se zastavil, stále se otáčel, a aby si svou domněnku utvrdil, obrátil se na prvního kolemjdoucího (náhodou to byl právě rotmistr): 'Podívejte se!' vyhrkl, 'není tamhle pan prezident?' / 'Copak o to, podoba by tu byla,' povídá pohotově rotmistr a koukl znalecky na vzdalující se postavu pana prezidenta. 'Ale nemá cvikr. Kdyby měl cvikr, byl by to on.' / A on cvikr měl, jenže ho držel v rukou za zády."
Ale zpátky k Oldře Sedlmayerové. Je tu poctivá a potřebná monografie. Teď už by snad někdo ze sedmi desítek (!) zaměstnanců Masarykova ústavu mohl pozorně přečíst, pečlivě přepsat (v dosud publikovaných dopisech jsou chyby!) a pěkně vydat tu korespondenci. V úplnosti.
