O starším bratru Vénovi (tedy Václavu Havlovi), ale také o Marianu Čalfovi, Václavu Klausovi či Miloši Zemanovi, hlavně však o svém životě, který byl slavným sourozencem poznamenán méně, než bychom čekali, mluví matematik Ivan M. Havel v knižním rozhovoru s Janem Lukešem.
Vznikla by dnes kniha nazvaná "Právě proto, že jsem" / Rozhovor s Ivanem M. Havlem, i kdyby se Václav Havel nestal prezidentem republiky (republik!) a zůstal po listopadu 1989 tím, čím byl od mládí, tedy dramatikem? Těžko říct. Také erudovaným literárním a filmovým kritikem Janem Lukešem (66) je Ivan M. Havel (78) brán jako ten, kdo může vydat nenahraditelné svědectví o Václavu Havlovi. Současně však tazatel, přítel dotazovaného, což je dílem výhoda a dílem nevýhoda, chtěl představit mladšího z bratrské dvojice Havlů jako emancipovanou osobnost, jako člověka, s nímž by stálo za to hovořit, i kdyby nenosil ono slavné příjmení.
Na rozdíl od bratrů Čapků, k nimž se Lukeš pokouší Havly přirovnat (Josef vymyslel Karlovi slovo "robot", Ivan zase Václavovi slovo "ptydepe", tím však podobnost končí, pomineme-li skutečnost, že také Havlové i jako dospělí spolu bydleli pod jednou střechou, ne sice stále, přece však dost dlouho; Čapkové ostatně taky ne trvale, to je mýtus), nebyl Ivan s Václavem spojen tak intimně jako autoři hry Ze života hmyzu. Ti měli po celý život svou "bratrskou hantýrku, kterou (...) si tak jedinečně rodně rozuměli", jak napsal po smrti Karla Čapka jeho bratr Josef, vzpomínaje na "nejnemožnější slovní hříčky, v kterých (...) se překonávali; na ohňostroje vtipů, nesmyslů a dadaismů, kterými (...) třeštívali, na všechnu tu šumivě zbujnou akrobacii ducha, kterou (...) se pro vzájemnou radost častovali". Taková něžná a současně silná pouta blíženecké lásky mezi Havly asi neexistovala, Václav a Ivan byli zkrátka každý jiný, extrovert vedle introverta, umělec vedle vědce, rebel vedle člověka, který o sobě říká: "Nemám vzpurnou povahu, proto bych byl i špatným disidentem."
Kniha o 459 stranách (Knihovna Václava Havla "díky laskavé podpoře Fondation Zdenek et Michaela Bakala"), připsaná galantně manželkám ("DH a IL věnují IMH a JL", první dvě zkratky jistě skrývají dativ Dagmar Havlové a Ivaně Lukešové) a uvedená mottem v indonéštině, přeloženým až na str. 163, přináší o Ivanu M. Havlovi, zdá se, vše podstatné. V obrazových přílohách je objekt interview zachycen na sedmi desítkách (!) fotografií, jeho dva synové pouze na jedné, čtyřmi ukázkami z 50. let je Havel představen i jako zručný kreslíř. Text, vzniklý přepsáním patnácti hodin zvukového záznamu rozpravy, jež "přibližně sledovala chronologii Ivanova života", byl "v další fázi editován tak, aby pokud možno zůstal zachován jeho autentický průběh, zároveň však aby v něm nescházely všechny pro čtenáře relevantní informace a souvislosti, které jinak mluvčí považuje za samozřejmé". Po první redakci putovalo vše k dotazovanému, pak zpátky k tazateli atd., "dokud se debatou i konkrétním cizelováním nevyloupl na počátku roku 2016 definitivní tvar".
I kdyby se Ivan M. Havel rozhodl o svém velkém bratrovi nemluvit vůbec a otázky mířící na něj by vetoval, bylo by to poutavé a podnětné čtení: příběh nadaného dítěte ze známé pražské podnikatelské rodiny, které žízní po vzdělání a přes překážky kladené komunistickým režimem se probije k inženýrskému studiu, završenému v letech 1969-1971 dokonce studiem v Berkeley ("Ivánek na americké univerzitě! To byl přece ideál mámy."). Jenže Ivan M. Havel mluví o Václavovi tak často, jak jen tazatel chce. Nikterak ten vztah neidealizuje ("já vlastně nevím, jak moc si mě považoval"), je k Václavovi dost kritický, ba až jízlivý, třeba ve chvíli, kdy na okraj bratrovy politické kariéry neodolá bonmotu: "Každopádně uměl naplánovat a zrežírovat lecjaká zákulisní jednání... Vénův život je vlastně cesta od kulisáka k zákulisákovi."
Ivan M. Havel nekopíruje bratrův pohled na svět, snaží se důsledně o svůj, i když některé myšlenkové prefabrikáty bezděčně přebírá, třeba ten o přátelství Václava Havla s Jiřím Kolářem. K tomu musím už konečně "odtajnit", co mi pověděla mezi čtyřma očima paní Běla Kolářová na jaře 2002, kdy jsem zařizoval prezidentovu návštěvu u umírajícího výtvarníka. Od mého dobře míněného úmyslu mě neodradila, neodpustila si však poznámku: "Myslím, že Havel má radši Koláře než Kolář Havla."
Matematik Havel si potrpí na přesnost, je tedy mrzuté, že ji s Janem Lukešem neuhlídali v textu tolikrát redigovaném. Dotazovaný se narodil 11. října 1938, a proto je nesmyslné jeho tvrzení: "První historickou událostí mého života byla mnichovská dohoda, to mi už bylo osmnáct dní", v datech vynálezce Wolfganga von Kempelena se kniha mýlí dvakrát o sto let, ten muž žil v letech 1734-1804, nikoli 1834-1904, světová premiéra dramatu RUR se nekonala 25. 1. 1922 v Praze, jak nás poučuje Jan Lukeš ve vysvětlivkách, nýbrž 2. 1. 1922 v Hradci Králové, městě Čapkových gymnaziálních studií (1901-1905), v 70. a 80. letech se v Československu neplatilo korunami českými (Kč), nýbrž československými (Kčs)... Několikrát to nepříjemně zaskřípalo i v jazykové rovině: "jsme taky dost často navštěvovali Houdkovi", "Začíná se na mě podobný zájem soustředit", "jakási mě neznámá", "Matfyz", "Komunistická strana", "Rudoarmějci", "pasé", "mínus"..., je toho bohužel víc, i při dělení slov, třeba Ne-ubauera, to obtěžuje každého čtenáře.
Škoda že redaktorka uvedená jmenovitě v tiráži nepřečetla text pozorně. Ta kniha by si lepší redakční péči jistě zasloužila.
