Smějí se dopisovat fragmenty starých literárních děl? Sotva tomu lze zabránit. Způsob zvolený Američanem Philipem Steadem (34) pro rekonstrukci dosud nepublikované pohádky Marka Twaina však památku věhlasného autora nepoškozuje. Důkazem je česká edice prózy Ztracený princ Margarín (překlad David Petrů; Euromedia Group, 152 stran).
Roku 1879 dlel Mark Twain (1835-1910) s rodinou "v jistém pařížském hotelu". Malé spisovatelovy dcerky, sedmiletá a pětiletá, po otci chtěly, aby jim před spaním vyprávěl různé příběhy. "Pravidelný večerní rituál probíhal takto: Clara zvolila časopis, otevřela ho na nějakém obrázku, který měl posloužit jako zadání pro pohádku, a řekla: 'Už můžeme, tatínku.'" V magazínu Scribner's prý děvčátka "narazila na anatomickou kresbu lidské postavy". A Twain začal vymýšlet "příběh o chlapci Johnnym". Na pokračování. Nakonec si cosi poznamenal. "Jde o útržkovité, nesourodé zápisky, které začínají: 'Vdova těsně před smrtí dá Johnnymu semínka - dostala je kdysi od stařenky za dobrý skutek.' Končí náhle o šestnáct stránek dále uprostřed napínavého popisu: ,Střeží ji dvě mocné saně, které nikdy nespí.' Poznámky však Twain nikdy nerozpracoval a nechal příběh nedokončený. Přestože svým dcerám vyprávěl bezpočet pohádek, podle všeho si z nich nikdy nedělal zápisky a tento týden v pařížském hotelu byl jedinou výjimkou.
Ve spisovatelově literární pozůstalosti zůstával rukopisný záznam ležet bez povšimnutí až do roku 2011, kdy ho objevil "twainovský badatel doktor John Bird z Winthropovy univerzity". Tři roky nato "pak nakladatelství Doubleday Books for Young Readers získalo práva na zpracování Twainových zápisků (...) a vytvoření zcela nového díla, které z nich bude vycházet. A nabídlo je ke zpracování (literárnímu i výtvarnému) manželům Philipovi a Erin Steadovým.
Výtvarnou stránku, dílo paní Steadové, ponechme stranou. Česká edice přejala text i s obrazovým doprovodem, obálka cituje americkou předlohu, asi to tak newyorské nakladatelství chtělo. Kdyby zadání dostala taková Markéta Prachatická, jejíž styl je výtvarnému cítění Erin Steadové blízký, výsledek by jistě nebyl horší. Zastavme se však u textu.
Co přesně si Mark Twain kdysi poznamenal, nevíme, faksimile jeho rukopisu na předsádkách má funkci spíše estetickou než informativní. Jeho nový spoluautor hovoří v úvodní poznámce o tomto současníkovi Jana Nerudy jako o svém "příteli", který "se zhruba ve třech čtvrtinách vyprávění zvedl, že si dojde pro další šálek čaje - a nadobro se vypařil". Ještě předtím čteme, že Stead pracoval "na základě zachovalého hrubého náčrtku s nedopovězeným dějem" a že snad vytvořil "právě takový příběh, jaký by spatřil světlo světa, kdyby jej dokončil Twain sám". Na konci knihy je znovu řeč o několika stránkách "hrubých, útržkovitých poznámek k nedokončené pohádce".
Philip Stead pojal svoje spoluautorství jako dialog s Markem Twainem, opakovaně přerušující tok vyprávění: osobně se s ním jakoby setkává "na ostrově uprostřed Michiganského jezera", hovoří spolu, vzájemně si kladou otázky a vznášejí připomínky, Twain třeba řekne: "Vaše verze nepůsobí důvěryhodně." Toto všechno mohou rodiče při četbě malým dětem přeskočit. Příběh je pohádkový (král, královna, princ), místy carrollowsky fantaskní a místy zase exupéryovsky jímavý. Snad je i trochu twainovský - viz Princ a chuďas. Ke spolehlivému uspávání malých dětí by posloužit mohl.
Na poslední stránce, již nečíslované, čteme, že tato kniha "doslova překonává propast času". Stojí to ostatně už na jejím začátku: "Přes propast času se tak k nám dostává bohatě ilustrovaná dětská knížka legendárního amerického spisovatele, dotvořená podle představ dvou vynikajících současných tvůrců dětské literatury". Proč to klišé? Nepřekonávají snad všechna vynikající umělecká díla "propast času"? Nepřekonávají "propast času" dejme tomu Homér, Shakespeare či Mozart? Nepřekonávají ji Santini, Erben nebo Dvořák? Zda i tento ohleduplně a citlivě aktualizovaný Twain překoná "propast času", zatím nelze říct, je to přece jen dnešní text. Odpověď dá až příští století.
