Očima Lukáše Beka
Komunistické Rusko? Nebylo jím ani za Stalina

Zatímco takové Polsko si s ruskou rozpínavostí "užívalo" dávno před bolševickou revolucí v roce 1917, v Čechách a na Moravě máme ruské vojáky spojené téměř výhradně se srpnem 1968. Snad proto ta přirovnání Vladimira Putina ke Stalinovi či Brežněvovi a s jejich exportem "komunismu". Tahle linka je pravdivá sotva z poloviny.

Co má společného Putin se Stalinem a Brežněvem? To samé, co první dva jmenovaní třeba s Petrem Velikým. Usilovali o rozmach Ruska, chcete-li o ruský imperialismus tak, jako třeba Britové o ten svůj. Mimochodem právě Velkou Británii chtěl dohnat a předehnat Adolf Hitler (Rusko bude naší Indií). Že jsou ta přirovnání přitažená za vlasy? Jistě, použité prostředky jmenovaných se lišily, ale cíle byly v mnohém podobné.

SSSR v celé historii své zahraniční politiky sledoval v první řadě svůj mocenský zájem, přičemž všechny ideologické řeči byly především dobrým prostředkem jeho prosazování včetně "mírumilovných" institucí, jako byla "slavná" Rada vzájemné hospodářské pomoci. Jejím hlavním cílem byla ekonomická pomoc SSSR na úkor ostatních zemí "socialistického tábora", nikoli idealistický levicový internacionalismus. Ostatně, jak říkával někdejší disident a náš první polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier, těžko by někdo našel něco pravicovějšího než stalinistický režim.

Každopádně současné vedení Ruska se spíš inspiruje zlatými časy carismu, spojeného s extrémním konzervatismem, jenž dokázal porazit i "posla zkaženého Západu" Napoleona a stal se pak pilířem antirevoluční Svaté aliance. Náš exprezident Václav Klaus není pomatený, jak si mnozí jeho pravicoví kritici myslí. Velmi dobře ví, že pravá pravice dnes vládne na Východě včetně například pronásledování homosexuálů a cenzury v národním zájmu.

Ve změti ideologických nálepek a antirusismu hraničícího s rasismem pak zcela zapadá zásadní problém současného světa. Po rozpadu bipolárního systému se chvíli zdálo, že budou všechny "těžké váhy" ve vlastním zájmu usilovat o posílení nadnárodních institucí v čele s OSN, což se podařilo v podstatě jen v první válce v zálivu v roce 1991. Mnozí z těch, kdo se například v roce 2003 vysmívali Radě bezpečnosti pro její slabost v době irácké krize (v Iráku zuří válka a zbytečně umírají lidé dodnes, jen se o tom už tolik nepíše), dnes volají po dodržování mezinárodního práva. Vojenská invaze na Krymu je samozřejmě jeho flagrantním porušením. Putin by ale byl hlupák, kdyby se na něj ohlížel. Bohužel.