Konečně

Domácí
9. 10. 2015 06:10
Pamětní deska na rodném domě Karla Havlíčka v Havlíčkově Borové, jak se Borová od roku 1949 oficiálně jmenuje.
Pamětní deska na rodném domě Karla Havlíčka v Havlíčkově Borové, jak se Borová od roku 1949 oficiálně jmenuje.

Ta kniha vyšla už loni (s letopočtem 2013 v tiráži), avšak s výjimkou ČT 24 o ní dodnes neinformovalo žádné české médium. Přitom je to práce naprosto zásadní. Dlouhá léta zůstávala v rukopisné podobě, protože slouhům minulého režimu (pro zapomnětlivé: komunistického) se zdálo její zveřejnění nepřijatelné. Přežila svého dlouhověkého autora, už za jeho života z ní ovšem (literární) historikové vesele čerpali, někteří na zapřenou. Dámy a pánové, Karel Kazbunda: Karel Havlíček Borovský.

O Havlíčkovi bylo napsáno nesčetně článků i hodně knih. Tato pozitivisticky příkladná monografie, životní dílo jičínského rodáka, historika a archiváře Karla Kazbundy (1888-1982), žáka Josefa Pekaře, je z nich nejzevrubnější a nejdůkladnější. Spis nakonec vydalo - to by Havlíčka jistě velmi pobavilo - ministerstvo vnitra. Odbor archivní správy a spisové služby MV ČR vydává i leccos jiného a ze svých zásob dosud prodává i publikace přes půl století staré, třeba Archív mesta Bratislavy. Inventár stredovekých listín, listov a iných príbuzných písomností. Praha 1956, 54 Kč. Nebo Archiv města Brna. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1956, 267 s., 23 Kč. A taky dejme tomu Archiv města Košic. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1957, 16 Kč. Či Horní úřad Kutná Hora 1724-1850. Inventář. Praha 1958, 88 s., 4 Kč. Ba i Okresní archiv v Lounech. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1956, 114 s., 11 Kč. Atd. Ke koupi je to vše pro toho, kdo si napíše. Také o Havlíčka je nutno žádat na vnitru. V síti knihkupectví se s ním nepotkáme.

Kazbundův rukopis "čítá téměř dva tisíce stran" a "vydání v původní podobě v podstatě nepřicházelo v úvahu", píše ve vstupní poznámce Jana Pražáková, editorka trojsvazkového ("z technologických důvodů") souboru (566, 527 a 382 stran, náklad pouhých 500 výtisků). Proč "nepřicházelo v úvahu", vysvětluje takto: "Hlavním důvodem byl především dnešnímu čtenáři již vzdálený, značně archaický styl, znesnadňující občas i pochopení textu, složitá větná stavba s dlouhými souvětími a zastaralý pravopis rukopisu, přemíra dnes již neužívaných cizích slov atd. atd." A tak se na vnitru rozhodli, "že nepůjde o vědeckou edici", nýbrž o "vydání redakčně upraveného autorského díla". A co třeba Bible kralická? Ta ke čtení je? Ale zaplaťpámbu i za to. Čekali jsme na Kazbundu dost dlouho.

S pohnutím čteme konečně detailní výklad Havlíčkova původu, akribickou zprávu o jeho studiích, cestách, redaktorské práci, rodinném životě, nedobrovolném pobytu v Brixenu, o jeho (dobrovolné?) smrti i manifestačním pohřbu. V úhrnu nic skutečně převratného, zato takové množství podrobností (nejen jména Havlíčkových spolužáků a učitelů, ale třeba i bytných), že detailnější obraz už sotva někdo vytvoří. Jistěže nepotřebujeme nutně vědět, že Štědrý den 1845 připadl na středu a že Havlíček šel po večeři u Zapů "ještě s Tomkem na punč do Fastrovy kavárny v Králových (dnes Karlových) lázních", jenže Kazbunda to svědomitě zjistil, a tak nám zodpovědně sděluje.

Budiž pro pořádek řečeno, že jde o portrét Karla Havlíčka na pozadí dobových politických a společenských souvislostí, nikoli o monografii literární, v jaké se interpretují slovesné výkony a hodnotí spisovatelův jazyk a styl. Zkrátka a dobře: tady se dočteme, kdo Havlíček byl, nikoli jak psal, přestože nás s ním dnes spojuje právě jeho básnický a publicistický odkaz.

Čtenářské zadostiučinění a potěšení jsou kaleny jen nepečlivou redakcí jazykovou. O interpunkci škoda slov, nad chybějícími či naopak přebytečnými čárkami nakonec mávneme rukou, protože nic jiného nám ani nezbývá, vedle toho však - poněkud více - zamrzí zkomoleniny jako "Kobeliarov" (rodiště Šafaříkovo, správě Kobeliarovo, 1. díl, s. 226), "Ferdinand Pravoslav Náprestek" (ovšemže Náprstek) nebo Prokop Chochloušek (jistěže Chocholoušek, to i ono 2. díl, s. 4), pravopisné brykule jako "libeničtí" (obyvatelé Libenic, takže Libeničtí, 3. díl, s. 253) nebo nespolehlivé rejstříky (1. díl opakovaně uvádí jméno Havlíčkova učitele z Borové v podobě Linek, 3. díl z něho dělá Línka, tak ho zaznamenává havlíčkovská literatura, avšak v této pravopisné variantě - ale ani v té původní - už na místo v rejstříku posledního svazku jaksi neměl nárok). No nic.

Za šest let uplyne dvě stě let od Havlíčkova narození. Kdo asi bude prezidentem a zanese na olšanský hrob věnec s trikolorou? Peroutkolog? Proboha, raději nic takového. Ale vážně, větší hold Havlíčkovi, než jaký mu svou vynikající monografií složil pozapomenutý (teď už vlastně ne!) Karel Kazbunda, si lze stěží představit.

Další čtení

Stavbu obchvatu Přeštic o tři měsíce zpozdí výzkum archeologů

Domácí
12. 7. 2025

Asociace: Počet asistenčních zásahů kvůli hnízdům hmyzu se loni zdvojnásobil

Domácí
12. 7. 2025
ilustrační foto

Novináři se zastali Rychlíkové. Čelí nenávisti za odhalení Turka jako násilníka

Domácí
11. 7. 2025

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ