Očima Martina Hekrdly
Král je to, co zbývá

Tlačenice kandidátů na prezidenta - úradkem ministerstva vnitra - prořídla vyškrtnutím dvou mužů (Dlouhý, Okamura) a jedné ženy (Bobošíková), ale veřejný zájem o volbu hlavy státu to u nás jen posílí. Neexistuje přitom nic zbytečnějšího než prezidentská funkce v Česku. Sama o sobě. I ta britská královna je aspoň exponátem někdejšího impéria. Australané nedávno v referendu potvrdili, že si ji nadále přejí za panovnici, a na hlavu tak porazili své vlastní republikány. Nikdo z "poddaných" Alžběty II. - svobodných občanů Velké Británie, Kanady či Austrálie a další třinácti nezávislých států - si ovšem nemyslí, že by bylo dobré usilovat o nějakou přímou volbu Jejího (Jeho) Veličenstva. A že se snad kandidáti na korunu mezi sebou servou o to, kdo z nich by z královského paláce "rozjel" kýžené změny...

Ano, jsme to my, dlouho "bezstátní" Češi, kdož ze všech "lidů" nejraději delegujeme společenskou změnu mimo sebe, na jiné a nejlépe nahoru. Aspoň na pódium, odkud za nás vždycky někdo deklamoval, od obrozenců po písničkáře, od Václava Tháma po Karla Plíhala. "Kdo to je, tam u kůlu? Borec! Za nás si otvíral papulu!" A ještě hůř. Není snad větší slast pro českého plebejce nežli volba strany s knížetem v čele (a s účetním u pák, který jen velmi špatně skrývá své pohrdání "neúspěšnými"). Rádi volíme panovníka "z boží milosti" - hlas lidu, hlas boží - na královský hrad.

Máme špatnou pověst. Často se rozčilujeme a méně často propadáme studu nad tím, jak nás vidí cizinci. A nejen ti z takříkajíc velkého světa, nýbrž i sousedi, lidé žijící hned za humny, dokonce také v zemích zvaných postkomunistické. Naposledy se do české kaluže vysmekl jazyk polské filmové režisérce Agnieszce Hollandové. Hlavní kladná postava jejího posledního příběhu z války, polský katolík ukrývající v kanálech Židy před nacisty, není prý žádný odvážlivec. "Na počátku jde v podstatě o zbabělého zlodějíčka, spíš je to takový český hrdina než polský," řekla Hollandová deníku E15. Není to úlet zdálky, studovala u nás na FAMU, jejím učitelem byl Karel Kachyňa...

Soulad protikladů

Ale pozor, ten "zbabělý zlodějíček" se de facto stal hrdinou, který do hry nevsadil nic menšího než vlastní život. Hollandová sama říká, že mladí Poláci už mají dost romantického heroismu a český přístup se u nich těší velké popularitě. Spadli do pasti, na naši úroveň? Jenže dějiny nejsou rejem nacionálních mentalit. Nejsme - žádná pospolitost není - v tenatech příliš obecného národního povahopisu.

Je to jiná past, která nás nutí tu vzývat, tu zase zatracovat knížete, krále či "odpovědného hospodáře" a zdivočelého účetního v jedné osobě. Jednou se jim devótně klanět s uznalým mručením, podruhé těm samým osobám posílat vulgární SMS. Tou pastí je nepřítomnost alternativy k daným poměrům, která se nevyskytuje ani jako sofistikované intelektuální dílo, ani jako jednoduchý, obecně srozumitelný symbol.

Think-thank Cesta a nadace Friedrich-Ebert-Stiftung ve středu pořádaly konferenci s názvem Budoucnost levice ve střední Evropě. Jedině student politologie Jaroslav Bican v Deníku Referendum informoval, k čemu tam ve svém příspěvku dospěl předseda ČSSD Bohuslav Sobotka: že se neobejdeme bez snižování schodku, ba vyrovnaného rozpočtu, A také položil důraz na konkurenceschopnost. A že to i ono musí být doplněno o sociální stát. Student si všiml, co zkušeného politika nejspíš ještě ani nenapadlo: že ty dvě mantry jdou proti sobě. A že Sobotkova výkladu o tom, jak sociální demokracie hodlá protiklady skloubit, zůstalo auditorium ušetřeno.

Monarchie ze samoty

Dobrá, jsou zde komunisté, "extrémní levice" (říkají nejen sociální demokraté), totalitní "KSČSSD" (hlásají obehrané transparenty sroceného studentstva, plného obav o naši svobodu po svobodných volbách). V textech místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše, ekonomicky vzdělaného skorosenátora za Prahu 8, najdeme však tutéž sobotkovskou mantru, možná dokonce ne tak protichůdnou. Zaprvé, zajistit růst ekonomiky správnou kombinací lidí, přírody a kapitálu. Zadruhé, nezbytnou sociální stabilitou "přilákat seriózní soukromé přímé zahraniční investice". A rudý prapor zavlaje!

Filozof Václav Bělohradský si ve čtvrtečních Literárních novinách postěžoval, že rozhořčení, hněv a protesty v Americe a Evropě v současné krizi nejsou vedeny kritickým porozuměním společnosti. Zejména nejmladší generace je stižena "antipolitickým individualismem" a "jde vstříc své roli obětí bez porozumění systému, a proto i bez šance na úspěšný odpor", konstatoval.

Ano! Ale nenapsal jeden filozof - nebudu ho jmenovat - knihu Kapitalismus a občanské ctnosti, v níž jedno i druhé naprosto samozřejmě propojil? A nepíše dodnes články proti nebezpečným "katechismům", které se arogantně snaží porozumět systému, skryté struktuře společnosti?

Vždyť oni nás tu všichni nechali samotné! Nás, "zbabělé zlodějíčky" v kanálech a bez dobrého vychování. A nechali nás tu nejen s odvážnými velkými zloději, ale i s králi, knížaty a prezidenty.