Bylo a je očekávatelné, že žádné soudy nevydají předběžná opatření, která by ČSSD zabránila řádně podat kandidátky v Moravskoslezském, Olomouckém a Plzeňském kraji. S poukazem na "nedemokratické" zrušení členství nebo na nezařazení na kandidátku prostě nelze hned ve třech krajích verdiktem soudů zlikvidovat základní pilíř demokracie: právo desítek tisíc občanů konkrétní politické orientace k účasti na tvorbě státní politiky prostřednictvím volebních uren. Tak vážná deformace celostátních volebních výsledků je nepřípustná - přesto, ba právě proto, že v roce 2009 byly sněmovní volby doslova zadušeny taláry ústavních soudců a volební výsledky o rok později - za změněné situace - jsou jedním z kořenů naší nynější krize.
Ani členství v určité straně, natož s ním spjatá případná kariéra nejsou nezadatelné životní jistoty. A ostravský primátor Petr Kajnar (ČSSD), který se nenašel na kandidátní listině, či advokát a bývalý sociální demokrat Pavel Němec, jenž zastupuje většinu partajních "sudičů" s podobnou, řekl bych, nepřízní osudu, by to snad měli vědět. Asi to také vědí. Jenže se holt účastní rozjeté předvolební kampaně jinde neobvyklými, leč v praxi u nás už skoro standardními nástroji nadmíru "zparagrafované" politiky (která se podivuhodně snoubí s nízkým právním vědomím řady politiků, manažerů, novinářů i "řadových" občanů).
Překračování mezí
Naše nynější krize se projevuje jako krize parlamentní demokracie. Aktivita profesionálního sudiče - advokáta členů "ujařmených" stranickými orgány - je jen jednou malou událostí mohutnějších krizových dějů. Do parlamentní demokracie se vkrádají prvky, které jsou nekorektní, jakoby libovolné z hlediska dosavadních zvyklostí (a nejen zvyklostí ústavních, označených Milošem Zemanem, jak známo, za "idiotské"). Punkový účes na hlavě prezidentského kandidáta, jenž se snaží být i ztělesněním aristokratické starobylosti (a současně také plebejské mluvy "od rány") byl vlastně týmž projevem posunování, překračování a zamlžování mezí, jako jím je aktivismus přímo zvolené hlavy státu se "silnějším mandátem" (ale s touž "literou" ústavních pravomocí).
Tato krize má mnoho podob, od neuvěřitelné amnestie předchozího prezidenta přes politicko-mediální sesazování (nebo naopak hradní podporu) vyšetřovatelů a žalobců již v přípravném řízení proti lidem s trestními skutkovými podstatami na krku až po "ústavní" záchranný pás pro evidentní korupční jednání poslanců. V atmosféře překračování mezí nemůže překvapit vysoká úřednice, emočně blízká bývalému premiérovi a úkolující zpravodajskou službu z privátních důvodů. Nepřekvapí pogromistické pochody na Romy se sílící účastí "slušných občanů", natož nové politické subjekty ražby podnikatelské (ANO, Úsvit) či břídilské, současně extrémní i neukotvené (Suverenita, vedená bývalou prezidentskou kandidátkou KSČM a ctitelkou Václava Klause, přičemž Bursíkův LES je zařaditelný jen jako exponát do sbírky bludných kořenů). Nepřekvapí rozklad "zavedených" křídel pravolevé osy ("sobotkovci" a "haškovci" v ČSSD, vylézání TOP 09 po hřbetě potápějící se a andělíčky polykající ODS). Natož aby překvapilo nehledané, věru drsné výrazivo.
V téhle krizové břečce rodí se nevídaná schémata. Například Miroslav Kalousek vede předvolební boj rovnou za "svobodu" proti "sjednocené levici" (neboť v SPOZ se podle něj sjednotila ČSSD s komunisty). V novinách se dočteme názor, že ti, kdož jsou uhranuti "uchvatiteli českého parlamentarismu", kteří se "ohánějí levicovými ideály", nechtějí vidět rozdíl "mezi výměnou politických elit a výměnou politického systému". Jedna komentátorka došla ale již k názoru, že ve společnosti, kde "kulturní a ideová struktura je zcela jiná" (než na Západě), nemusí "patriarcha na vrcholku pyramidy... znamenat negativum". Měla na mysli Egypt a Mubáraka. Ale co když i Češi jsou "jiní lidé"? Co když je nebolí, jsou-li mučeni, a dovedou s úsměvem od ucha k uchu umírat?
Dvě společenské objednávky
Tohle všechno - včetně apokalyptického tónu a sílící připravenosti pro nestandardní konání - je jen povrch přelomové epochy. Pod ním se skrývá neschopnost dosavadních "samozřejmých" institucí, postupů a obyčejů řešit reálné problémy. Proč? Když se počátkem srpna k novinářům rozhovořil šéf zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček o nečinnosti českého státu, pokud jde o diplomatickou podporu našich ekonomických zájmů v zahraničí, podařilo se mu vyjádřit cosi mnohem obecnějšího: "Tohle je svět futurologických chicagských brožurek tržních svazáků, kteří byli plodem doby, napáchali své škody a realita je pojedla."
To poslední neplatí. Realita je nepojedla. Jsou tu. Jen se teď navíc obávají "výměny politického systému" na - jako u těch trestních stíhání - "společenskou objednávku". A zvažují vlastní společenskou objednávku. Zvažují možnost, jak - výměnou politického systému a "nápravou mravů" podle svých představ - u zdrojů, moci a vlivu přetrvat.
V tomto bodě se nacházíme. Připomíná to trochu krizi římské republiky z doby před více než dvěma tisíciletími. Toto období - píše expert na antický Řím Jan Burian - "bohaté na dramatické události, naplněné ostrými politickými i osobními konflikty přinášelo stále jasnější důkazy o neudržitelnosti republiky, neschopné zajistit říši účinnou administrativu a udržet pod kontrolou zostřující se sociální napětí..." A co tehdejší veřejné mínění? Tohle: "Současníkům byla situace se všemi svými komplikacemi nepřehledná a jevila se jim ve zcela jiném světle. Zdálo se jim, že nedostatky republikánského zřízení jsou důsledkem nahodilé souhry okolností nebo - a to mnohem častěji - osobních charakterových vad římské nobility, představující úzký privilegovaný okruh přední aristokracie."
Stav naší mysli. Stav České republiky?
