
Deset minut banalit. Prý si před volbou nikoho nechtěl rozházet. – Možná. Spíše ale takový je. Soudě podle jeho řeči vnímá českou společnost stejně citlivě jako pětitisícová bankovka portmonku svého majitele.
Chytil se osmičky na konci letošního roku a vzpomněl jiné československé osmičky. Připomínalo to slohovou práci pilného, leč nepříliš nadaného gymnazisty. Na rok 1918 vzpomínáme rádi, oznámil Klaus. Na rok 1938 velmi neradi; říkáme „byli jsme zrazeni“, ale málo se zamýšlíme nad tím, nakolik jsme k tomu přispěli my sami. – Ani on se nad tím nezamyslel. Zůstal u toho, že se málo zamýšlíme.
Zmínil také rok 1948 a 1968. (Rok 1988, kdy začaly protikomunistické demonstrace, nikoli.) A pak prohlásil, že „dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili“. – On a jeho rodina? Nebo třeba zdravotní sestry, učitelé, drobní podnikatelé, důchodci...?
Srovnejme rok 2007 a třeba rok 1990 následující po pádu bolševika. Většina tehdy byla nadšena, že režim padl. Prezidentoval Václav Havel – nekompromisní odpůrce minulého režimu. Lidi se těšili, jak se to tu změní – že budou žít ve spravedlivější společnosti. Zdaleka nešlo jen o peníze, o ekonomiku, ale o více – po padesátiletí nespravedlnosti a bezpráví o spravedlnost a právo.
V roce 2007 nadšení nula. Na konci roku se církve s vládou po osmnácti (!) letech dohodly na majetkovém vyrovnání. Projde dohoda přes poslance? To by neuhodla ani Sibyla. Pořád existují tisíce rodin, kterým nebyl vyrovnán či vrácen ukradený majetek. Náprava křivd vázne. Klíčové složky policie prožívají krizi. Justice funguje jinak pro ministry a další „celebrity“ a jinak pro neznámé občany. Slovo „tajné“ v bezpečnostních složkách přestalo platit, všecko teče ven jako močůvka z chlíva. – I tak vypadá Klausovo „nejlepší období naší země“.
Též jsme se dověděli, že generace našich rodičů a prarodičů potřebují zájem a lásku dětí a že ji „žádná státní politika nemůže nahradit“. Ano, pane prezidente. Těžko by se ovšem našel jedinec, který toto neví. – Rovněž se máme zamyslet, jestli zajišťováním materiálního blahobytu dětí nezakrýváme to, že na ně nemáme čas. – Většina však o nějakém blahobytu svých potomků nemá ani tušení. Jejich děti vymetají brigády, aby si přilepšily ke studiu. A ty starší váhají, zda si vzít hypotéku na byt... Důkazem blahobytu podle Klause jest to, že my neprcháme do světa, ale naopak k nám přicházejí lidé odjinud. Aha. Asi míní oněch několik set tisíc gastarbeitrů, třeba Ukrajinců, kteří u nás makají načerno za směšné částky, z nichž část odvádějí mafii, aby je neotravovala.
Prezident si liboval, jak je obrovský nárůst hypoték; naznačují prý „víru v dnešek“. – Hypotéky se pro chudší stávají černou můrou: půjčili si u bank, prakticky všechno se prudce zdražuje, takže teď nebudou mít na splácení. Čeká je krach. Nejlepší krach.
Klaus zmínil vstup Česka do Schengenu. Pravil: „Bude to jistě mít pozitivní efekty, ale přináší to i rizika, na která nesmíme zapomínat.“ – Nedověděli jsme se, jaká rizika. Co myslel? Uprchlíky? Ty budeme nejspíš šíbovat buď do „první bezpečné země“, jako je třeba Slovensko, nebo do země, odkud pocházejí.
Prezident i varoval: „Rostou ceny potravin, k čemuž přispívá i to, že je orná půda stále více využívána na produkci takzvaných obnovitelných zdrojů, a ne na výrobu potravin.“ Ministr Martin Bursík zareagoval slovy, že „stovky tisíc hektarů půdy v Česku leží ladem a země netrpí nedostatkem potravinářských produktů“. Ale jeho hlas zapadne, zastánci Klause poukážou na to, že ho šéf zelených nemá rád a nechce ho vidět na Hradě.
Škoda že prezident nic neřekl. Bylo by dobré, kdyby vnímal, co se v Česku děje. Kdyby přiznal, dejme tomu, to, že nevynutitelnost práva je malér a že vláda s ním musí něco dělat. Nic takového neřekl. Není divu, že Klausův protikandidát Jan Švejnar projev neposlouchal. Procházel se po Praze s rodinou a vůbec o nic nepřišel.
Ilustrace: Martin Velíšek